„Mimi jsem nazkoušela jako záskok. Inscenaci v roce 1972 v režii Františka Štěpánka regulérně zkoušeli a v hlavních rolích potom hráli kolegové Kolářová a Hanzlík,“ vzpomíná Hana Maciuchová a odmítá svou Fanku v novém uvedení Čapkovy komedie jako návrat do Divadla na Vinohradech. „Když jsem po čtyřiceti letech odešla z angažmá a stala se paní svého repertoáru, zůstala mi v ,ústavu na náměstí‘ lady Markbyová z Ideálního manžela i moje místo v divadelní šatně. Jsem tu pořád doma.“
Služebná Fanka patří k typu postav, které nehrajete často. Co vás přesvědčilo, že je to role právě pro vás?
Nejen s Fankou si dal Karel Čapek záležet. Podle jeho poznámek je to „služka u profesorů, hubená jako tyčka, trochu mužská“. Její charakter tvoří i řeč ostatních postav, které zdůrazňují její rázovitost v chování i v jazyce. Od režiséra Tomáše Töpfera jsem dostala příležitost zahrát si „starou komickou“. Tento žánr mi nikdy nebyl cizí, odehrála jsem v divadle jak „mlado“, tak věkem středně komické figury jako Toinettu ve Zdravém nemocném nebo Petyponovou v Dámě od Maxima aj. Máte pravdu, že na Fanku bych sama nepomyslela, ale je to role, že když ji herečce nabídnete, tak se „namlsá“. Stačí? Mám ostych mluvit o svých rolích před premiérou.
O Karlu Čapkovi mluvit můžeme?
Ano, ráda. Jsem jeho celoživotní věrná ctitelka, mám ho v genech…
Jak to myslíte?
Rodiče inscenovali v ochotnickém souboru Čapkovy hry a tatínek jako režisér dokonce s takovou vášní, že donutil mou tehdy třiadvacetiletou maminku, aby hrála Matku. Doma jsme měli knihovnu plnou Čapkových textů, s fantazií jsem začala cestovat díky Čapkovým Anglickým listům nebo Výletům do Španěl. Ve Vinohradském divadle jsem se potkala například s jeho Kristýnkou z Věci Makropulos, v televizi zase s Clythií ve hře bří Čapků Ze života hmyzu. Jestli jsem si teď začala s Fankou, tak i pro velkou radost z toho, že se Karel Čapek znovu objeví na jevišti. Před začátkem zkoušek jsem se ptala Jana Vedrala, jestli budou dramaturgicky, vzhledem k tepu současné doby, text upravovat. „Ne, ani škrtat nebudeme,“ odpověděl. I podle mě musí být Čapkova hra pro současné „Loupežníky“ s tabletem v podpaží zjevením.
Jednou jste se přiznala: „Lásku zbožňuji. Její sílu, něhu, porozumění, vášnivost. Lásku si ale nevynutíte. Přichází sama, nečekaná a často se těla v lidech milují víc než duše, takže zase uniká a mizí.“
Život je nevyzpytatelný. Někdy tak nemilosrdný, že si člověk ani nestačí uvědomit – nebo naopak ve vypjaté životní situaci je donucen si uvědomit(!) – že se nikdy nic nevrátí. A že to, co bylo životadárné, oblažující, je provždy pryč. Mladá, nespoutaná láska Mimi a Loupežníka ještě nemůže vůbec Fance rozumět, když lituje „svýho ztracenýho mládí“. Ale líbí se mi, co sám Čapek o svém Loupežníkovi napsal: „Z komedie mládí se stala komedie lásky; kde všichni milují, jsou všichni v právu a všichni mají pravdu.“ Kolik takových her uvidíte? Pak si třeba diváci s Loupežníkem připomenou Karla Čapka nejen jako dramatika, ale zároveň i spisovatele a výsostného novináře. Ať už knižní výběr z Čapkových novinových sloupků Na břehu dnů otevřete na kterékoli stránce, pokaždé tam najdete surovou aktualitu!
Fanka v Loupežníkovi není tedy návratem, ale spíš pokračováním vaší spolupráce s Divadlem na Vinohradech, kde jste byla v angažmá čtyřicet let. Jak na ně vzpomínáte?
Nesentimentálně a vděčně. Ve vinohradském angažmá jsem získala možnost průběžně pracovat a sbírat herecké zkušenosti, sledovala jsem umění hereckých bardů i prožívala objevné vzácné okamžiky ve své kariéře… Líza v Nashově Obchodníkovi s deštěm! Tehdy jsem si poprvé zřetelně uvědomila, jak je úžasné najít téma role, které propojí repliky, existenci figury v situacích hry a osloví diváky osobnostním sdělením. Při představeních jsem slyšela ticho v hledišti, společné soustředění diváků v publiku a herců na jevišti.
Vinohrady mi přinesly tolik různých hereckých příležitostí! Jen namátkou: Zuzanka v Hrubínově Srpnové neděli, Duňa v Dostojevského Zločinu a trestu, Markétka v dramatizaci Bulgakovova románu Mistr a Markétka, všechny tragikomické role, jako byla mj. Claire v Albeeho Křehké rovnováze nebo Marta v jeho hře Kdo se bojí Virginie Woolfové… Měla jsem štěstí.
Vaše dobrá přítelkyně, herečka Věra Bublíková, proslula výrokem: „… největší míru svého talentu každý potvrdí až po šedesátce, když začne stárnout.“ Není Fanka i proto nejen výjimečnou rolí, ale taky hozenou rukavicí?
Věrunka to myslela v životní rovině, ale platí to i v herecké profesi. Celý život pokaždé znovu hledáme od první zkoušky figuru ze všech stran, mezi řádky, v souvislostech celého textu, v kontaktu s kolegy, kdy posloucháme partnery ušima svých rolí. A potom přijde na přetřes vlastní život a životní zkušenosti. A vám se může otevřít v každé postavě další netušený prostor. Čím je člověk starší, tím je pohled „dovnitř“ bohatší. Je z čeho brát.
V březnu rozhovor s Jaroslavem Kepkou
