Kdyby to byla Cena za dlouhodobou použitelnost, neměl bych problém,“ žertoval před pěti lety, když na jevišti Národního divadla přebíral Cenu Thálie za celoživotní mistrovství, „obávám se ale, že jsem se žádného mistrovství nedopustil.“ Velký patos mu nikdy neseděl, zato na jeho velké „vinohradské“ role se vzpomíná dodnes. Ilja Racek, červnový pětaosmdesátník, který se do divadla vrací bohužel už jen jako divák.
Jak to bylo s vaším příchodem do Divadla na Vinohradech v šedesátých letech? Slyšel jsem ten příběh několikrát, ale pokaždé jinak.
Po šesti letech v Divadle E. F. Buriana mě na Vinohrady angažoval ředitel František Pavlíček. Jenže i tady platí „za vším hledej ženu“. Dramaturgyně Helena Šimáčková dala tehdy Pavlíčkovi echo. Když jsem u Burianů končil, neměl jsem nikde nic vyjednáno. Mladý, úspěšný, a hlavně ješitný Ilja Racek si myslel, že na ocet rozhodně nezůstane.
Nabídka z Vinohrad byla tedy vítaná.
A hlavně naprosto nečekaná. Na pražský herecký trůn jsem si nepomyslel, tak ješitný jsem zase nebyl. Vzpomínám, jak mě na zkušebně nezapomenutelně přivítala Světla Amortová: „Až ti o mně budou říkat, že jsem svině, nevěř jim! A co si teď ta Čína dovoluje na Sovětský svaz, je skandální!“ Korunu dal všemu vzápětí Pepa Bláha, který do zdvořilého potlesku kolegů věcně poznamenal: „To jste pěkný kurvy, to bylo nějakejch schůzí, aby sem nechodil!“
To je pohled do zákulisí. A na jeviště?
Přišel jsem mezi hereckou špičku. Oči a umění vašeho partnera jsou pro herce k nezaplacení. Už jsem o tom někde vyprávěl, že partnerství v divadle je jako zápas dvou mistrů v ping-pongu. Není to řežba, snaha toho druhého porazit, ale pohrávání si, nahrávání na smeč a přijímání nahrávek. Hráči chtějí publiku ukázat všechny jemnosti a detaily. Musí to být potěšení jak pro ty dva, tak i pro diváky.
Přes všechny krásné herecké příležitosti, nechyběla právě vám častěji možnost osobního – autorského – přístupu?
Když se to povedlo, tak to pokaždé byla velká radost. S režisérem Karlem Novákem jsme například na začátku šedesátých let uvedli Majakovského Sprchu. Každý večer jsem tam měl jako Pobědonosikov – Vítězoslávek svoji forbínu. Znamenalo to denně si přečíst noviny a do svého výstupu přidávat pravidelně nějakou aktualitu.
Sám za sebe jste ale před publikum dlouho přicházel jako člen výjimečné party herců a muzikantů Šanson věc veřejná…
Neměli jsme na růžích ustláno, každou chvíli jsme se stěhovali jinam, ale diváci si nás vždycky našli. Četl jsem příspěvky autorů, kteří byli v nemilosti, texty novináře – v té době skladníka – Jiřího Hanáka, zprávy z vesmíru a okolí Jana Petránka, toho času topiče v pražské Mitasce, jazykové koutky Viléma Hejla a něco jsem si občas napsal i sám. Byly to neopakovatelné, vlastně poloilegální večery. A když měla na Vinohradech ještě před listopadem 1989 premiéru Vedralova dramatizace Mistra a Markétky, všechno se mi to vrátilo. Po letech to byla zase jedinečná a svobodná možnost stát si jako člověk osobně za tím, co ve své roli opakujete každý večer. Krásný pocit, že říkáte něco, s čím souhlasíte, a víte, že publikum je v tu chvíli váš partner, který vnímá, reaguje a odpovídá.
.
Ilja Racek (Náčelník chóru),
Sofoklés: Oidipús, r. J. Dudek, 1988Mistr a Markétka, to byla jedna z nezapomenutelných režií Jaroslava Dudka, který tak vyznával genia loci Divadla na Vinohradech.
Režiséra Jaroslava Dudka jsem si vážil a velmi jsem ho respektoval. I v nejtěžších dobách udržel Vinohrady na úrovni. Věděl, že divadlo potřebuje soubor, kázeň a výsledky. Nikdy s vámi nešel na pavlač. Časy se měnily, lidé přicházeli, odcházeli, ale Dudek držel etiku herecké práce, rozkročený mezi soudruhy a naprosto jasným názorem na divadlo.
Tehdejší dramaturgie vám na Vinohrady přivedla i básníka Jana Skácela. Jak vzpomínáte na jeho překlad a úpravu Sofoklova Oidipa?
To byla taky nádhera! Už samotný text a setkání s básníkem Janem Skácelem. Pamatuju si, že to pro mě bylo zvláštní i tím, že jsem coby Náčelník chóru měl místo mezi diváky, přede mnou a za mnou byla prázdná sedadla. Občas jsem vyšel na jeviště, ale zároveň jsem zůstával během představení v hledišti. Tehdy byly ještě nasmlouvané autobusy diváků z různých vesnic po celé republice a představte si, když tam seděly ženské v šátcích, bylo na Oidipovi ticho jako v kostele. To jsou právě ty vzácné a nečekané momenty, které u divadla nikdy neodhadnete dopředu.
Opravdu vám dnes už divadlo nechybí?
Věřte mi, je dobré poznat čas, kdy je nutné odejít. Se všemi svými řečovými nedostatky – Jaromír Hanzlík mi s humorem říkal, že šišlám na celou abecedu – jsem možná měl dokonce víc štěstí než rozumu. Zahrál jsem si krásné role a teď je ze mě starý, konzervativní a občas mrzutý divák, který má ale stále předplacený magazín Svět a divadlo, aby se v dnešním moderním divadle úplně neztratil.
A co vůbec stálo za vaším rozhodnutím s divadlem definitivně skončit?
Hodně lidí mě varovalo už před lety, když jsem šel do penze, že mi divadlo bude chybět. Počkej, začneš chátrat, přijde absťák! Rád jsem se na jeviště občas vrátil, ale když jsem před třemi lety měl v Kohoutově Hašlerovi vylézt jako císař Franz Josef na třímetrový praktikábl, a navíc, když jsem si představil hodiny na zkouškách… Napsal jsem panu řediteli dopis, ať mě, prosím, omluví. Nechtěl jsem trápit tělo a taky už nechci platícímu divákovi předvádět zboží s prošlou záruční lhůtou.
Žádnou premiéru v Divadle na Vinohradech ale nevynecháte…
Mám radost, že na mě s pozvánkou nikdy nezapomenou. Když jsem viděl třeba inscenaci hry Poslední z Haussmanů… Panečku, Ondra Brousek, ten mě uhranul! A vůbec všichni byli výborní. Čistá práce. Takhle to mám rád, jako divák jsem byl absolutně spokojený. Žádná falešná nota.
V příštím čísle rozhovor s Janem Vedralem
