Poprvé jsme se potkali před lety na čtené zkoušce francouzské hry Jmenovala jsem se Marie Antoinetta v Divadle ABC. Jiřího Žáka jsem poznal jako herce a zároveň překladatele Hosseinovy dramatické předlohy. Nevěděl jsem tehdy ještě nic o jeho srdci nemocném po infarktu, ale brzy jsem poznal jeho srdce nemocné divadlem. Navzdory chmurným prognózám lékařů se na jeviště vrátil. Bez divadla totiž nedokáže být. Často ani u počítače za psacím stolem.
Jaký je to pro herce pocit, opakovat při reprízách na jevišti věty svého vlastního překladu?
Ačkoliv jsem do češtiny přeložil víc než dvacet divadelních her, se svými překlady se na jevišti vlastně nepotkávám, zažil jsem to za všechny roky u divadla pouze dvakrát. Na jedné straně to může být výhoda, protože člověk dokonale zná text a souvislosti, ale na druhé straně i nevýhoda, protože divadelní hru netvoří jen text a autor nebo překladatel se jako herec snadno může chytit do pasti vlastního textového klišé.
A jak si tedy vychutnáváte překlady v interpretaci jiných hereckých kolegů? Jezdíte na premiéry „svých“ her?
Slyšet, jak ožívají slova, která se vám narodila na psacímstole, je neopakovatelný pocit. Najednou dostávají nový obsah, chovají se nezávisle na autorovi a překladateli, otvírají nové významy. Se „svými“ postavami jsem zažil nádherné okamžiky. Když třeba Jiřina Jirásková s Marianem Labudou oživili hlavní postavy v Grumbergově Krejčovském salonu v Divadle na Vinohradech, to byl úžasný zážitek. Sabina Laurinová v roli Dámy s kaméliemi v Příbrami, která mi z jeviště ukázala, co je to vlastně za postavu, a z papíru ji přenesla do života. Matouš Ruml jako Scapino v Mladé Boleslavi, Miloš Stránský jako Monsieur Amédée v Jihlavě… Jsem hercům nesmírně vděčný za to, že mi pokaždé objeví nějaký záhyb, nějaký kout, který jsem doma při práci neviděl nebo opomněl.
V čem se herec a překladatel navzájem ovlivňují, nebo jsou to dvě zcela samostatné profese?
Zdá se mi, že jsou to dvě naprosto odlišné profese, ačkoliv musím přiznat, že třeba jako herec jsem si jako překladateli pomohl lépe zvládat dialog. Pokud dnes něco umím, pak je to dialog, a za to vděčím své herecké praxi. Divadlo pro mě odjakživa znamenalo místo setkávání, přátelství, týmové práce. Spisovatel nebo překladatel nic takového nemá, je sám se svými postavami, byť by ty postavy zaplňovaly jeho myšlení, nemůže se jich dotknout, nemůže si s nimi dát skleničku vína. Divadlo, to jsou kolegové, kamarádi, diváci. Tam ožívá zázrak a člověk na něj nikdy není sám.
Jako autor oblíbených knížek o Paříži popisujete méně známé detaily a zajímavosti z historie slavného města a jeho obyvatel. Co vás překvapilo jako životopisce Divadla na Vinohradech při psaní knihy „Vinohradský příběh“ ke sto letům vinohradské scény?
Práce na knižní historii Divadla na Vinohradech byla jedna z nejkrásnějších v mém životě. Rozkrývat osudy milovaného divadla, nahlížet do šaten, vyhrnovat sukně příběhům, naslouchat šepotům v šálách a potom to přenášet na papír, to bylo krásné dobrodružství. Pamatuju se, jak jsme točili film ke 100. výročí vinohradské scény a v jednu chvíli, když všichni odešli, jsem zůstal sedět sám v hledišti. Bylo půl čtvrté ráno a divadlo ke mně promlouvalo jako živoucí bytost. Je to jiné stát na jevišti, sedět v hledišti, nebo viset nad hledištěm v lustru. Měl jsem tehdy pocit, že jsem se opravdu dotkl genia loci.
V Divadle na Vinohradech hrajete malé a drobné role. Herci jim mezi sebou někdy říkají „služba divadlu“…
Nechci opakovat klišé, že není malých rolí. Malé role existují a často kladou na herce větší pasti než ty hlavní. Když člověk zbreptá roli Othella, nikdo si toho ani nevšimne, protože herec to za ty tři hodiny všechno napraví. Zbreptá-li herec jednu větu, bude vypadat jako blbec. Aby mohl herec odehrát dokonale Hamleta, potřebuje dokonalého hrobníka. Divadlo je prolínání. Jaroušek Kepka je nádherným příkladem herce, který dokáže z malé role udělat velkou. Ve hře To byla moje písnička! jsem se na jeho výstup chodil dívat a pokaždé mě znovu dojímal. A když se mluví o službě divadlu, pak ano, malé role jsou službou divadlu. Ale nejsou malí herci. Jsou jen malé závisti, malá zklamání, malé ambice.
Rád vzpomínám na vaše setkání s řadou francouzských herců před televizní kamerou. Pamatujete si např. slova Annie Girardotové, která vám vyprávěla o tom, že „herec je hrubián s rukama víly“, a popisovala příliš velké herecké srdce, které v hrudi bolestně skáče, kroutí se a dělá kotrmelce?
To bylo tenkrát velmi osobní setkání, mnohé z toho rozhovoru jsem ostatně nikdy veřejně nepublikoval, ale zůstal mi v paměti také dialog s Robertem Hosseinem, filmovým hrabětem de Peyrac z Angeliky, který je především velkým divadelním hercem a režisérem. Spolu jsme o divadle hodně mluvili – vlastně celý rozhovor jsme točili v divadle Marigny na Champs-Elysées – a Hossein tam říkal pozoruhodné věci. Jako třeba, že v divadle nemůžeš nic ztratit, tam jenom můžeš umřít. Já si vůbec celý život myslím, že setkávání se zajímavými lidmi je to, co může zrezivělý motor našich životů znovu nahodit, že ho může inspirovat, že nám může pomoci pochopit sebe sama. A pro mě to nebyly jen velké francouzské osobnosti, se kterými jsem měl tu čest se potkat. Byli to lidé, kteří mě obohatili obecně, a zejména divadlo mi k takovým setkáním pomohlo.
Vloni jste přeložil Exupéryho Malého prince. Bylo těžké zapomenout na slavný předchozí překladatelský „kánon“ Zdeňky Stavinohové? A co vám zůstává z Malého prince jako vnitřní poselství nejen s ohledem na blížící se Vánoce?
Samozřejmě to bylo těžké. Ale jsem přesvědčen, že překlady by se měly nejméně po padesáti letech obměňovat. Mění se jazyk, mění se frekvence slov, mění se vnímání slova. S Malým princem je to ale ještě trochu složitější. Padesát let tu znovu a znovu vycházel překlad paní docentky Stavinohové, nic jiného nebylo, dostal se do učebnic, stal se legendou. Když mě oslovil nakladatel, hodně jsem váhal, ale nakonec jsem si řekl, že si Malého prince přeložím pro sebe a přes sebe i pro čtenáře. Tak jsem to zkusil. Snad se ctí. A poselství toho příběhu? Teď, když se blíží Vánoce a když žijeme ve světě, ve kterém žijeme, je to poselství lidskosti, poselství naděje a touhy. Zkusme poslouchat a dívat se, jestli v každém z nás aspoň jednou Malý princ nepřistane.
