2015 2016

BŘEZEN

DUBEN

LEDEN

KVĚTEN

ÚNOR

ČERVEN

LEDEN

ÚNOR

BŘEZEN

DUBEN

KVĚTEN

ČERVEN

ČERVENEC

SRPEN

ZÁŘÍ

LISTOPAD

PROSINEC

ČERVENEC

ŘÍJEN

SRPEN

ZÁŘÍ

ŘÍJEN

LISTOPAD

PROSINEC

DIVADLO NA VINOHRADECH 2015/III - LISTOPAD Divadelní měsíčník, Vydává divadlo na Vinohradech

 

ROZHOVOR Na jevišti rozhodují detaily

Robert TamchynaJan Vedral: Kašpar H. (Dítě Evropy)

K Divadlu na Vinohradech má velmi osobní vztah, a nejen proto, že je už pětačtyřicet let členem vinohradského hereckého souboru. „Maminka byla dcerou Felixe Gollera, člena správního výboru tehdy založeného divadla,“ připomíná Jiří Plachý méně známou rodinnou divadelní přízeň. Pohled do výrazných rysů jeho tváře pak nenechá nikoho na pochybách, že sám je synem velkého českého herce, který se do dějin vinohradské scény nesmazatelně zapsal v první polovině minulého století.

Připomněla se vám se Šrámkovým Plačícím satyrem poslední filmová role vašeho tatínka?

Především jsem ocenil odvahu vrátit po letech Fráňu Šrámka na jeviště. Tohle je přesně takové představení, které si zamilujete, i když v něm hrajete jenom malou roli. Napadlo mě ale, co to asi bude pro publikum, které už dnes nezná Šrámkovu krásnou češtinu a lyriku. A máte pravdu, na jedné zkoušce nám promítli Krškův Měsíc nad řekou. Táta v tom byl báječný. Škoda že se premiéry už nedožil.

Při zkouškách Plačícího satyra jste se prý všichni zúčastnili inspirativního zájezdu do Šrámkovy rodné Sobotky?

Pan režisér Lipus je tak trochu Radovan „posedlý“, když tedy mluvíme o Měsíci nad řekou. V muzeu v Sobotce nás čekal odborný výklad a nad Šrámkovým hrobem jsem recitoval. Pěkně se mi klepaly nohy. A nemohla za to tréma. Bylo pět pod nulou, foukal vítr, všichni už pospíchali pryč. Co bych ale pro pana režiséra, a především pro básníka svého mládí neudělal. Je mi líto, že Šrámek zůstal už jen jako povinná četba ve škole. Kdo si ho dnes najde doma v knihovně? Trochu mi to připomíná situaci, když jsem si tady na Vinohradech poprvé oblékl frak. V té době už jen málokdo věděl, jak se frak nosí.

To byla nějaká kostýmní, dobová klasika?

Kdepak. Hráli jsme Kaufmanovu komedii Přišel na večeři. Parádní číslo pro Miloše Kopeckého v hlavní roli. Zřejmě mi ale ten oblek neseděl už od začátku. V montérkách nebo v rádiovce, to jsem se něco nahrál… Naštěstí mě tehdy viděl kolega Gustav Nezval, který stál v portále, a vzal si mě stranou: „Jak si tam sedáš na židli, proč si to tady vzadu, takhle… To nedělej.“ Myslel jsem si, aby se nemačkala látka. Gustav mi ovšem s prvorepublikovou noblesou vysvětlil, že je to blbost. Kdo měl na smoking nebo na frak, nemusel si hlídat, aby se mu něco nezmačkalo. A tím, že mě naučil chodit ve fraku, mi samosebou pomohl i herecky. Na jevišti rozhodují detaily.

Patříte k hercům, kteří ocení, když kostým nebo líčení ještě zdůrazní charakter postavy?

Dneska mám občas pocit, že jsme na jevišti jenom „za sebe“. Jak se říká: civilka – civilní divadlo. Herec zahraje obsah a povahu své role, ale někdy to chce něčím trochu škrábnout. Prohlížel jsem si staré fotky, které dělala kdysi tátovi moje maminka. Tenkrát měli herci třeba patnáct premiér do roka. Žasl jsem, jak byla každá tátova hlava úplně jiná. Pokaždé to měli jinak – nosy, vousy, vlasy. Nebo ty jejich paruky! Nechci vracet čas, ale tak se to tenkrát dělalo a maskou si všichni pomáhali právě k postavě. K charakteru.

Jaké divadlo máte rád?

Jako herec jsem rád, když vím, jaký je styl divadla, kde jsem v angažmá. A co je víc, než když se člověk do divadla těší?! Dvakrát za život jsem například tady na Vinohradech hrál v Obchodníkovi s deštěm. Pokaždé to bylo představení, na které jsme se těšili všichni. Výborná atmosféra. To je text, kde je sedm rolí, nikdo tam neposluhuje, nikdo tam nedělá nosiče břemen. A jako divák pláču, když Hanička na jevišti vystupuje v Lucerně z lípy. Tak, jak to Jirásek napsal. Divadlo je od slova dívati se, nikoli diviti se!

 

 ﷯ Dobrou inscenaci jste poznal podle toho,
že bavila i technikáře, kteří se chodili dívat do portálu.

Vyprávěl jste mi, že Divadlo na Vinohradech máte v paměti už od dětství…

S maminkou jsme do tehdejšího armádního divadla chodili často. Ještě slyším, jak se tady střílelo, a vidím před sebou partyzány, vojáky, samopaly i koně. A když se otevřela opona, zavoněla líčidla, klih a kulisy.

Fráňa Šrámek: Plačící satyrVoní vám divadlo pořád stejně?

Moc se to, díkybohu, nezměnilo, ale chybí mi tu orchestr, který ladil před činoherním představením. A taky bylo zvykem být věčně v portále a dívat se mistrům pod prsty. Dobrou inscenaci jste poznal podle toho, že bavila i technikáře, kteří se chodili dívat. Když jsem hrál v Gorkého Barbarech, měl jsem čtyři výstupy, celou dobu jsem seděl v portále a jenom jsem to všechno hltal.

Hercem jste chtěl být už jako kluk?

Mám za sebou zkušenost z několika dramatických kroužků, kde jsem asi docela exceloval, protože jsem byl drzý a na rozdíl od dneška jsem se nestyděl…

Proč se herec s léty vlastně začne stydět? Nejste první, kdo mi o tom vypráví…

Je to pochybnostmi o sobě samém, které si člověk nesmí moc připouštět, jinak by už neudělal vůbec nic. Čím jsem starší, tím jsou i moje pochybnosti větší. Dělám to dobře, nebo špatně? Je to vůbec ke koukání? A kdo se v tom zadrhne, ten má potom větší trému. Zamlada jsem na nějaké pochybnosti neměl čas. A dneska, kdy bych si to měl na jevišti jenom užívat, najednou vím, že se mi nejhůř pracuje s režiséry, kterých si vážím a kterým věřím. Rád bych jim vyhověl a nechci jim to zkazit.

Několikrát jsme zmínili vašeho tatínka… Zemřel, když vám bylo šest let. Měl jste někdy ten intenzivní pocit, že hrajete roli, v níž by vás měl na jevišti vidět?

Mnohokrát. Ale to je až to poslední, co bych chtěl. Táta mi nejvíc chyběl v letech, kdy ho kluk vedle sebe potřebuje. Na co všechno jsem se ho jenom chtěl zeptat… Hodně mi v tom několikrát pomohl Ota Sklenčka, který mě připravil i na zkoušky na DAMU a byl mi často nablízku. Táta chybí vždycky. Asi bych to od něj v divadle pořádně schytal a určitě by měl pravdu. Ale kamarád Ilja Racek mi jednou po repríze Ideálního manžela udělal velkou radost. Přišel za mnou a povídá: „Člověče, tak mě napadlo, že takhle by to asi zahrál tvůj táta.“

V prosincovém čísle rozhovor s Jiřím Žákem