Viděl jsem ho po letech na jevišti znovu jako tenkrát. Tehdy byl Glumovem z Ostrovského Deníku ničemy na Nové scéně Národního divadla v Praze. Některé scény v dialogu s Josefem Kemrem mám před očima dodnes. A jeho Zachedrinskij z nové inscenace Mrożkovy Lásky na Krymu? „Role jako by mu byla napsána přímo na tělo… Ač doslova neopouští jeviště, je až do samého konce dlouhého představení stoprocentní a strhující. Konečně opět dostává zaslouženou hereckou příležitost, a nutno říct, že ji bezezbytku naplňuje s velkou hereckou invencí,“ všímají si shodně – pokaždé jinými slovy – divadelní kritici poslední velké role Ivana Řezáče.
Na které inscenace z ruské dramatiky, ve kterých jste hrál, jste si při čtení Mrożkova textu vzpomněl?
Hodně jsem vzpomínal nikoliv na jednotlivá představení, ale před očima jsem měl především kolegu Leoše Suchařípu, jeho herectví a vůbec způsob uvažování. Kdysi v osmdesátých letech jsme v Činoherním studiu v Ústí nad Labem uvedli Bulgakovův Zojčin byt a „starej Sucharda“ v tom byl vynikající. V Ústí nám to místní komunisté okamžitě zakázali, ale paradoxně jsme mohli hrát v Praze před narvaným Žižkovským divadlem. Zojčin byt režíroval Ivan Rajmont, který později o Suchařípově herectví v té roli napsal: „Leoš ukazoval, že blbství režimu je výsledkem malých, ubohých tužeb lidí, kteří ho tvoří. Předváděl tyhle typy pokaždé s velkou dojemností, protože jejich mindrákům dokázal porozumět, nezesměšňoval jejich malé touhy a mrňavé cíle, ale hrál je vždycky s upřímným porozuměním. Tím krutěji odhaloval jejich stupiditu.“ Na to, jak se Leoš dokázal přirozeně vcítit do ruské mentality, jsem myslel, i když Zachedrinskij je intelektuál a postava samozřejmě úplně jiná.
A pomohla vám v pochopení Mrożkových obrazů Ruska v různých dějinných etapách vaše předchozí herecká zkušenost s postavami, jako byl právě Ostrovského Glumov nebo třeba Gogolův Chlestakov?
Se znalostí ruské klasiky jistě daleko víc oceníte nejrůznější odkazy především na Čechova v první části hry. Nakonec sám Mrożek někde řekl, že téma „Rusko“ v něm zrálo velmi dlouho a že hlavním impulzem k napsání Lásky na Krymu byl strach. Strach o Rusko, které ztělesňuje právě Čechov. Není to jednoduchá hra. Přiznám se, že když jsem si ji přečetl poprvé, potkali jsme se s panem kolegou Rychlým a dlouze jsme se beze slova dívali jeden druhému do očí. Pro herce je někdy těžké správně přečíst text své postavy a pochopit najednou všechny souvislosti celé hry. I proto mám rád zkoušky a postupné hledání toho, jak bude inscenace vypadat. A skutečně jsme na každé zkoušce znovu pozorovali a s úžasem sledujeme i na jevišti, co jenom samotný text, slovo od slova, dokáže vyprávět.
ČÍM DOKONALEJŠÍ A PŘESNĚJŠÍ JE STAVBA DIVADELNÍ HRY, TÍM SVOBODNĚJI SE ČLOVĚK MŮŽE POHYBOVAT UVNITŘ.
Při prvním uvedení Lásky na Krymu si prý Slawomir Mrożek neústupně trval také na tom, aby se režie ani v nejmenším neodchýlila od přesného popisu scénických poznámek…
Ano, zřejmě se bál, aby na úkor jeho textu nezvítězila povrchní ideologická karikatura. I proto se Mrożkova hra tak těžko čte, ale o to lépe vynikne na jevišti, když se nám to podaří zahrát. V tu chvíli je pak zbytečné mluvit o intelektuálním autorovi a menšinovém publiku, ale zvítězí silný příběh a dobré divadlo. A všechny stránky Mrożkových poznámek, které divák stejně nevidí, jsou režisérovi a hercům vlastně jen přesným návodem, jak s textem naložit, ale zároveň i plotem, za který už se nesmí. Čím dokonalejší a přesnější je totiž stavba divadelní hry, tím svobodněji se člověk může pohybovat uvnitř. To je ten zvláštní paradox divadla. Pro velké autory to platí odjakživa, Shakespeare to má taky tak. A Havel jakbysmet.
Je toho víc, co mají Mrożek a Havel společného, ale především je to asi velká úcta ke slovu, ke stavbě věty v rámci „neviditelného“ rytmu celého příběhu divadelní hry. Hrál jste mimo jiné v Havlově Zahradní slavnosti i v jeho Odcházení. Jak je vám jeho autorský styl blízký?
Mezi námi – mezi autorem a hercem – je z mé strany cosi jako odtažitá úcta. Jak jsem se jen natrápil s Havlovou, byť přesnou a dokonalou, slovní ekvilibristikou… Dnes už jsem snad v jeho větách „víc doma“, ale stejně mám pocit, těžko se to popisuje, nějakého hereckého dluhu vůči autorovi. Zřejmě nejblíž jsme si byli, když jsem v květnu 1989 režíroval s amatéry Havlovu Zahradní slavnost jako čtené divadlo v Parku kultury a oddechu Julia Fučíka. Pod svícnem režimu byla tma. Václav Havel se krátce předtím vrátil z vazby, jenže na ten náš happening bohužel nemohl přijít. Ten krásný pocit, že jsme se „dotkli autora“, jsem už nikdy později neměl. A možná to bylo právě v tom, že jsme Havla nehráli, ale p o u z e přečetli. Po premiéře Zahradní slavnosti v Národním divadle v dubnu 1990 nám Václav Havel řekl: „Při první půlce jsem se divil, co jsem to vlastně napsal, v druhé půlce už jsem si zvykl.“ Okamžitě mi došlo, co tím myslel.
Začal jsem náš rozhovor vzpomínkou na vašeho Glumova z Ostrovského Deníku ničemy. Premiéra byla – v režii Ivana Rajmonta – v Národním divadle před čtvrtstoletím! A pak že divadlo nemá paměť.
Jenom prázdné divadlo nemá paměť, ani ji nepotřebuje. Ale bohužel i ta nejsilnější vzpomínka umírá s posledním divákem. Mám rád divadlo, které staví na hře a poselství příběhu. Čeho se děsím, to je „infantilní“ divadlo, které neuznává nic než samo sebe. Neexistuje žádná historie, žádné předchozí zkušenosti. Autor a jeho příběh? Proč? Něco přepíšeme, škrtneme, něco dopíšeme.
Divadelní inscenace přece může být věrná autorské předloze, a nemusí být nudná nebo nemoderní.
Jenže to už se dneska tolik nenosí. Stejně jako doba z nejrůznějších ekonomických důvodů nepřeje silným hereckým souborům. A přitom každá herecká individualita vyrůstá z kolektivu, z divadelního souboru a dramaturgie, která myslí na diváky i na herce. Když si vzpomenu na to, jak se bylo v Národním na co dívat, když jsme z portálu bez dechu sledovali pány Kemra, Hrušínského nebo Macháčka… Jak jim to hrálo! Považuju to za jeden z důležitých milníků v životě, který mi silně zatřásl hlavou. Osobnosti, které s sebou v každé roli na jeviště přinesly celý svůj život a divadelní kořeny. Člověk z nich nespustil oči. To bylo divadlo, které dokázalo vyvolat emoci. A taková emoce asi pak snadno vypálí do mozku právě tu trvalou vzpomínku.
V únoru rozhovor s Hanou Maciuchovou
