Příběhy, které se v dějinách vyprávějí znovu a znovu v nejrůznějších zpracováních a jejichž původního autora neznáme, patří k těm kulturním statkům, ve kterých jsou vyjádřeny základní hodnoty naší evropské civilizace.
Příběh Kohokoli, kterého navštíví uprostřed jeho blahobytného a sebestředného života Smrt a předvolá ho k poslednímu účtování, vandruje evropskou kulturou od 15. století. V původní anonymní, a tedy lidové scénické podobě nese ostrovní Everyman rysy hned dvou žánrů středověkého divadla. Protože jde o jaksi ukázkové předvedení morálního dilematu, ba více, souboje, ve kterém jde o život, a protože v tomto zápase se Člověk konfrontuje se zosobněnými silami Dobra a Zla, se Ctnostmi i Neřestmi, mluví se o tomto skvělém díle jako o moralitě. Pro některé naše hédonistické a všeho schopné postmoderní současníky je ovšem obtížně přijatelná představa mravnosti, která se týká kohokoli, tudíž každého, nikdo z jejích nároků není vyloučen, dokonce ani on sám, přesto, co všechno má a znamená! Takové by snad mohlo oslovit ještě druhé žánrové zakotvení textu – ve hře totiž dojde k zázraku odpuštění, ten je spojen s tajemstvím, a proto můžeme o díle mluvit jako o mystériu. Prožít mystérium Lásky a Víry je oblažující více než jakýkoli dnes módní „zážitkový event“ – obávám se ale, že dnešní Kdokoli ve víru svého narcistního prožívání pozvání „vandrujícího“ příběhu oslyší, a bude si tedy muset počkat na své účtování se Smrtí stejně jako jeho o osm století starší pravzor.
Na počátku 20. století Everymanovi vdechli nový život režisér Max Reinhardt a básník a dramatik Hugo von Hofmannsthal. Ten na Reinhardtův popud přebásnil (a dobásnil) středověkou předlohu do textu, který byl roku 1911 uveden pro několikatisícové auditorium v cirkusové hale. Od roku 1920 je pak Hofmanns-
thalův Jedermann každoročně inscenován na festivalu v Salzburgu. Text inspiroval řadu skladatelů k jeho hudebním zpracováním. Nás pro naše hudební a dramatické provedení zaujala suita Jeana Sibelia napsaná pro finskou inscenaci a šest Jedermannových monologů, písňová kompozice Franka Martina.
Pro výjimečný projekt, na kterém se podílí vedle Divadla na Vinohradech Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK a Nadace Dagmar a Václava Havlových Vize 97, pořídila nový překlad básnického textu Věra Koubová. V režii Jaroslavy Šiktancové, pod taktovkou Marka Ivanoviče, s Romanem Janálem a Ivanem Řezáčem jako dvěma Kdokoli uvádíme inscenaci šestkrát v Pražské křižovatce u příležitosti výročí založení FOK.
Premiéra 19. března 2015
