„Vinohrady nebyly mým prvním pražským angažmá, ale právě mým nástupem na Vinohrady jsem, tedy alespoň si tak myslím, byla už skutečnou herečkou.“
Diváci mají jistě v paměti Meryčku – jak jí kolegové přátelsky říkali – jako charismatickou, vtipnou, temperamentní a trochu i bláznivou babičku v televizním seriálu Fan Vavřincové Taková normální rodinka. Sympatie diváků získávala šarmem, usměvavou tváří, ve které zářily dobrosrdečné oči s šibalskými jiskřičkami. Patřilo k ní i naivní švitoření, kaskády smíchu, laskavost, moudrost.
Jako bankovní úřednice dojížděla z Plzně (narodila se zde v r. 1901) do Prahy na hodiny herectví k herečce Marii Laudové, která kladla důraz především na jevištní řeč. A ta byla u Meryčky vždycky vzorná. Touha po divadle ji zavedla k řediteli plzeňského divadla, když si šla říct o roli na zkoušku. Odvážné a hezké dívce ředitel vyhověl, ale angažmá dostala až později, když jí bylo dvacet let. Seznámila se zde s hercem Jarmilem Škrdlantem a na jeho radu odmítla účinkovat v operetě; spolu pak museli odejít do Českých Budějovic, kde se vzali. V Jihočeském divadle to byl pro ni bohatý rok na výrazné role: Lulu ve Wedekindově hře, Slečna Julie v Strindbergově dramatu, Anička v Langerově Periferii. Divadelnímu řemeslu, souhře s kolegy se vyučila následně v Divadle Vlasty Buriana. Nechtěla ovšem hrát jen v komediích, které byly napsány pro Vlastu Buriana, byla ctižádostivější, a tak neodolala nabídce vrátit se opět do Plzně, avšak bez manžela – rozvedli se. „Uvědomila jsem si, že chci-li hrát divadlo, musím mu dát beze zbytku všechno.“ Hostovala také na angažmá v Národním divadle, a když jí nevyšlo, krátce opět hrála u Vlasty Buriana. To už žila v domě pod vyšehradskou skálou, hned u Vltavy. Ráno plavala kraulem k Císařské louce a zpátky, později se nechávala převézt a tam, uprostřed přírody, se učila role. Paměť měla vždy výbornou.
V roce 1934 se stala členkou vysněného Divadla na Královských Vinohradech; nejdříve účinkovala v konverzačkách a společenských komediích na jevišti Komorního divadla, pobočné scéně, aby se brzy umělecky prosadila i na jevišti velké scény. Zde působila až do roku 1949. Získala zde to, po čem vždycky toužila: režiséry, kterým věřila a kterých si vážila. Byl to především Jiří Frejka, se kterým ráda spolupracovala a hrdě se k němu hlásila, i když musel z politických důvodů Vinohradské divadlo opustit. Z mnoha rolí jmenujme: Hipolytu (Sen noci svatojánské), paní Hoškovou (Veselé paničky windsorské), Angeliku (Zdravý nemocný), Natálii (Hoře z rozumu). Alternovala Královnu Kristinu. S režisérem Jiřím Pleskotem vytvořila Lisauru ve Zpívajících Benátkách a jednu ze svých nejdokonalejších postav, Mariannu ve Werfelově hře Jacobowsky a plukovník. Vždy s úctou vzpomínala na své vinohradské kolegy a s mnohými z nich uzavřela přátelství na celý život. Když se vinohradský soubor rozděloval na Divadlo čs. armády a Městská divadla pražská, Marie Rosůlková chytře zvolila druhou možnost. Poslední rolí s režisérem Frejkou byla hraběnka ve Figarově svatbě.
Marie Rosůlková byla oporou souboru zvláště v komediálním žánru, vždy půvabná, elegantní, vyzařující pohodu a inteligenci; brilantně dovedla umístit vtip v konverzačních hrách, okouzlila úsměvnou ironií či laskavou parodií. Nás dramaturgyně často zastavovala: „Holčičky moje, co pro mne máte?“ Byly jsme rády, když jsme mohly zařadit na repertoár Higginsovu hru Harold a Maude. Oslavila pětasedmdesátku a byla na vrcholu svých hereckých sil a vůbec ve výborné kondici. (Celý život cvičila, hrála volejbal, lyžovala, plavala i veslovala.) Inscenace Harold a Maude se stala kultovní, během tří let se hrála více než 120×, Meryčka přiznávala, že to je její role nejmilejší, že je to ona se svou láskou k životu, k lidem, k přírodě, milující poezii… Tehdy začínající herec Viktor Preiss pro ni znamenal ideálního hereckého partnera i pozdějšího přítele. Ještě na oslavě svých devadesátin (zemřela o dva roky později) vzpomínala, že to představení bylo a navždy zůstane kusem jejího života, na který se nezapomíná. Její poslední postavou na jevišti byla Josefina v Bláznivé ze Chaillot po boku její celoživotní přítelkyně Jaroslavy Adamové. Diváci ji pokaždé přivítali potleskem. A potleskem odměnili i její brilantní monolog. S vděčností a pokorou poděkování přijímala: „… když stojím na jevišti, mám pocit úžasného kontaktu s diváky. To je ta největší krása v divadle, když víte, že můžete něco rozdat. A dát to z lásky, z touhy, aby si lidé odnesli něco krásného…“
Autorka pracovala jako dramaturg DnV v letech 1996–2007.
