„Budeme mít v divadle opět jednou veliký večer,“ vznítí se představou senzační události divadelní ředitel Patras (Václav Jílek) ve finále Šrámkovy melancholické komedie Plačící satyr, která měla premiéru 6. března 2015 – tedy celých 92 let od chvíle, kdy ji na vinohradské jeviště poprvé převedl režírující Karel Čapek. Nechal-li kmenový vinohradský dramatik Fráňa Šrámek napochodovat ve třetím dějství na scénu fiktivní pražskou divadelní smetánku – jakési predátory, kteří v nové hře „nakřáplého“ spisovatele Kalvacha (Svatopluk Skopal) zavětřili kasovní trhák –, uštědřil tím přátelskou ťafku divadelnímu prostředí, které ho fascinovalo i sužovalo zároveň.
Šrámek své premiéry nesl těžce, na což si v případě Satyra posteskl v dopise příteli Janu Jakešovi: „Úspěch, mnoho vyvolávání, ano, ano – ale na jevišti se ukláněl člověk, který by byl nejraději řval: To nebyla má muzika, co se hrálo. Ale má vina: mám psáti pořádný těatr, a ne takovouhle tichoučkou muziku!“ Chuť si pak spravil tím způsobem, že hru ještě totéž léto nazkoušel k obrazu svému s ochotníky v rodné Sobotce. „Celý večer měl mnohem správnější tempo než na Vinohradech,“ pochvaluje si vlastní nastudování režírující Šrámek.
Jakkoliv však „impresionistický dramatik“ vykreslil divadelní zákulisí jako pokrytecké a netaktní, nechá bezprostředně po slovech ředitelových zaznít hlas Kalvachův: „Pocítit, jak to, co jsi napsal… ožívá dotykem tisíce rukou, které na tom spočinuly, by to zdvihly a nesly s tebou, ne už tíhu pozemskou, ale tančící lehkost samu…“ To je bezpochyby jedno z nejvroucnějších vyznání divadlu v české dramatické literatuře – které však díky hercům (nejen) Kostkovi, Postlerové, Šťastnému, Linhartové a inscenačnímu týmu Radovana Lipuse (a tedy vlastně v souladu s předchozími slovy) přestalo být literaturou a stalo se živým organismem.
Kterak Šrámek shledal naše pojetí, ví čert. Patří k jeho povaze, že byl-li už ten večer v sále přítomen, nedal o sobě vědět utrženým lustrem ni vzplanuvší oponou. Po premiéře byl však přítomen v každé větě, kterou se kuloáry snažily popsat onen šrámkovsky „jiný svět“ (hle, toť vskutku alternativní divadlo!): svět chvějivý, smějící se i plačící, svět citlivosti – „toho zvláštního souladu rozumu a citu“, jak v programu k inscenaci odlišil básník Petr Hruška Šrámkovu citlivost od pouhé vzepjaté citovosti. Kéž jsme jí otevřeni i v době, která Šrámka jako by zapomněla.
