Snad žádný jiný příběh posledních třiceti dekád nedosáhl u divadelního publika takové popularity jako právě Amadeus britského dramatika sira Petera Shaffera (* 1926). Jistě k tomu výrazně přispěl i stejnojmenný oscarový film Miloše Formana z roku 1984, k němuž autor divadelních hitů, jako jsou Královský hon na slunce (na Vinohradech uvedený roku 1999 v režii současného uměleckého šéfa Juraje Deáka), Černá komedie či Equus, rovněž napsal scénář, a do zástupu svých divadelních cen tak vřadil i zlatou sošku Oscara.
Senzační, skoro detektivní příběh o příčinách smrti nejslavnějšího klasicistního skladatele, který pro světovou dramatickou literaturu objevil už A. S. Puškin (Mozart a Salieri) a který je založený především na dobových fámách, posloužil Shafferovi k demonstraci „srážky génia s průměrností“, jak sám pojmenovává téma své hry. V naší inscenaci však rozhodně nepůjde o nerovný souboj muže nadaného s mužem bez talentu, ale – abych si pomohl tenisovou metaforou a k tomu zůstal věrný britskému původu autora – o finále Wimbledonu, ve kterém proti světové jedničce nastoupí světová dvojka.
Ba dokonce, kdyby se Shafferova efektní hra jmenovala „Salieri“, bylo by to adekvátní prostoru, jaký autor tomuto věčnému Mozartovu rivalovi ponechává na vlastní obhajobu (na famózního Jiřího Dvořáka čeká po jaderném fyzikovi Kernerovi, pracujícím pro britskou tajnou službu, a domněle šíleném muži, setrvávajícím v oživlém obrazu Jindřicha IV., další velký úkol – a pro nás bezesporu další z velkých diváckých zážitků). Salieriho, patrona všech průměrných, zkrátka musí zahrát „herecký Amadeus“. Je však zcela v řádu hry, že Mozart Salieriho „přeznačkuje“ i na plakátu, ve vlastním názvu titulu.
Jak trefně poznamenal režisér inscenace Martin Čičvák na jedné z prvních čtených zkoušek, Amadeus je snad jedinou hrou, kde lze pod závěrečnou zpověď hrdiny pustit Requiem, aniž by to odporovalo dobrému vkusu. Mozartova geniální hudba je bezpochyby jedním z hlavních protagonistů Shafferovy hry a není sporu, že obsáhne celé vinohradské jeviště. V našem případě se navíc netřeba omezovat pouze na hudbu reprodukovanou, neboť v Ondřeji Brouskovi našel Mozart nejen přesného představitele, ale i znamenitého interpreta své klavírní tvorby.
Třebaže pro řadu situací není vůbec nutné hledat nová interpretační řešení (Shaffer například herci ztvárňujícímu Mozarta přímo předepisuje „nápadné, pronikavé, infantilní chichotání“), nabízí text inscenačnímu týmu dostatek podnětů pro takovou fantazijní řeč divadla, aby dnes divák nebyl odsouzen k pouhému „srovnávání“ s filmem. Věříme také, že text ve středoevropském prostoru, jemuž kdysi císař Josef II. reálně panoval (u nás se s ním doslova na kordy utká Michal Novotný), můžeme zbavit nápadné encyklopedičnosti à la „výchovný koncert“. Hlavní herecký čtyřlístek by pak zajisté nebyl úplný bez Ivany Uhlířové, naší Konstance.
Peteru Shafferovi se tak nakonec podařilo to, oč se v závěru jeho hry bez úspěchu pokusí Salieri. S Mozartovým jménem obletělo svět i jméno dramatika Shaffera! A třebaže se jeho nejslavnější hra usazuje na českých a moravských jevištích ne zrovna zřídka, z jeviště Vinohradského divadla – přes propast dlouhých 250 let, až z Vídně 2. poloviny 18. století, z města intrik a pletich – nás Antonio Salieri osloví vůbec poprvé. Buďte při tom!
-mil-
Peter Shaffer:Režie:Premiéra:AmadeusMartin Čičvák7. 11. 2014
