Režisér František Štěpánek se narodil 29. 5. 1922 v Náchodě, zemřel 13. 10. 2000 v Praze. Začínal v brněnském rozhlase a ve Státním divadle v Brně, odkud brzo přešel do Prahy, do divadla slavného E. F. Buriana. V tomto divadle pobyl pět let a v roce 1957 přijal nabídku ředitele Jana Škody a přešel do Vinohradského divadla, s nímž spojil celý svůj další tvůrčí život.
Myslím, že mnohé z jeho divadelního přístupu a režijního stylu bych nedokázala pojmenovat, kdybych Františka nepoznala jako pedagoga. S odstupem let mohu říct, že to byl skvělý kantor, který budoucí režiséry a dramaturgy učil to podstatné, i když dnes tolik přehlížené: řemeslo a používání hlavy v tom tak zmateném, cituplném a nepojmenovatelném procesu, jemuž se říká tvorba. Mnozí dokonce tvrdí, že byl lepší pedagog než režisér, ale když si tak procházím onu padesátku vinohradských režií, neodvážila bych se jeho režijní tvorbu jakkoliv snižovat. Pokud jde o jeho pedagogické působení na pražské DAMU, kde se také habilitoval, měl ke svým žákům, snad i proto, že vlastní děti neměl, takřka otcovský vztah. Upozorňoval na překážky, předával zkušenosti, zajímal se o osud svých žáků, mnohdy i zařídil angažmá, chodil na jejich první premiéry a nešetřil kritickými postřehy.
Byl to zkrátka solidní, poctivý kantor a podobné jsou i jeho režie. Obdivoval francouzské divadlo, zvláště jeho silnou čtyřku: Jacquesa Copeaua, Charlese Dullina, Louise Jouveta a Gastona Batyho. Často citoval jejich vztah k tradici, s níž je ve Francii spojena starost o dokonalou formu a disciplínu v myšlení. Dnes to v našem postmoderním zmatku zní trochu jako volání z jiného břehu, ale takový byl František Štěpánek jako režisér. Neměl rád experimenty, vždycky ctil autora, chtěl, aby všechno dávalo smysl a mělo to, jak rád zdůrazňoval „hlavu a patu“. Ale co nakonec lepšího si přát pro velké divadlo, které každý večer musí naplnit sál pro skoro 700 diváků? Mnoho let také hostoval v Belgii, kde za přínos divadlu získal ocenění „Rytíř Řádu belgické koruny“.
Stejně solidně a poctivě sloužil novým českým hrám a je překvapivé, kolika z nich pomohl k prvnímu uvedení – Březovský, Dietl, Pavlíček, Otčenášek, Šotola. Ke klasice, stejně jako k původní hře, se vždycky postavil se svou hlavou inženýra (měl tento titul, inženýr ekonomie) a nikdy divákům nepředložil nějaký paskvil hodný stažení po páté repríze.
Je těžké a mnohdy nespravedlivé vyzdvihnout jednu dvě inscenace z celoživotní tvorby. Ale přece jen každá neměla to štěstí, že něčím zasáhla, že si ji člověk zapamatoval. Jmenujme tedy alespoň Mrštíkových Maryšu s životním výkonem Gabriely Vránové, Shakespearovo Mnoho povyku pro nic, inscenaci plnou espritu, jednu z prvních, na jejichž půdorysu se začala utvářet slavná dvojice Jaromíra Hanzlíka a Daniely Kolářové, Čapkova Loupežníka se stejnou dvojicí v hlavních rolích nebo Nashova Obchodníka s deštěm s Hanou Maciuchovou, Alenou Procházkovou a Svatoplukem Skopalem, který dosáhl krásných 168 repríz. A ještě na jednu inscenaci nechci zapomenout. Noblesní bulvár Simonovo ...vstupte! (117 repríz), jakkoliv skutečný bulvár, rovněž patří k těm nezapomenutelným, zvlášť pro výkony Vlastimila Brodského a Josefa Bláhy. A ještě pro jednu vzácnou věc. Oba pánové Brodský a Bláha měli režiséra Františka Štěpánka rádi. Také oni dva byli přátelé a ctili se navzájem. Je krásné a zároveň velmi drsné, jak se na divadle obyčejné lidské vztahy natolik ozřejmí, že se dokonce stávají součástí uměleckého díla. Pak se stane, že i obyčejný bulvár může povýšit na umění s velkým U.
Nechci rozhodovat, co v tvorbě Františka Štěpánka bylo umění s velkým, či malým u. Ale právě na práci jednoho „režiséra z Vinohrad“ více než jasně vidím, že poctivost a solidnost, v umění dnes tolik vysmívané, jsou pro divadlo, a nejen pro ně, velmi potřebné.
Autorka byla dramaturgyní DnV v letech 1972–1986.
