Vážení čtenáři, příznivci Divadla na Vinohradech,
dva roky jsme se na stránkách našich novin věnovali historii vinohradské scény, sledovali jsme její významná období i výrazné umělecké osobnosti spjaté s tímto divadlem. Do našeho vyprávění pronikaly i ozvuky „velkých dějin“, protože divadlo vždy odráží aktuální dění. V následujících měsících se na vinohradskou historii podíváme z poněkud jiného úhlu – očima živých lidí, kteří s tímto divadlem v různých profesích spojili velkou část svého života, mají „své“ divadlo rádi a spoluvytvářejí jeho nenapodobitelného ducha. Začínáme jedním z pozoruhodných fenoménů: vinohradskou rekvizitárnou.
Rekvizitárna je místnost, jak už název napovídá, v níž jsou uchovávány divadelní rekvizity… Jenže na Vinohradech je rekvizitárna něčím mnohem důležitějším – srdcem divadla, jeho společenským centrem, místem, kde se scházejí herci, hosté i další „divadelní lidé“ před zkouškami a před představeními, je tu možné pocítit a prožít pospolitost a sounáležitost divadelního života. Jde o výjimečný fenomén (pokud víme, v jiných divadlech rekvizitárna takhle nefunguje), který má svou dlouhou tradici. Podle vzpomínek Zdeňka Štěpánka a Olgy Scheinpflugové si tuto svéráznou divadelní svatyni oblíbil už Karel Čapek, který v letech 1921–23 působil na Vinohradech jako dramaturg a režisér.
„Karel Čapek se už oháněl docela zasvěceně v divadelních poměrech,“ napsala Olga Schein-
pflugová, „vybíral repertoár a vycházel ze svého malého pokojíčku, kde úřadoval, aby se potěšil stykem s herci, vypil s nimi svou kávu v rekvizitárně a vyslechl jejich návrhy, výstupy, hubování a stesky.“
O padesát let později vnímala atmosféru rekvizitárny dramaturgyně Věra Eliášková takto: „Jedno bylo ve Vinohradském divadle opravdu krásné, a je-li nějaké divadelní nebe, bude tam tohle místo přeneseno, tak, jak je: vinohradská rekvizitárna. Nevím, jak funguje teď, ale tehdy to byla oáza. Tam si byli všichni rovni a nikdo si nebyl rovnější. Kdo myslil, že byl, ten tam nechodil. Tam byla legrace a lidi se měli rádi a řekli na sebe mnohdy víc než kdekoli jinde.
Tenkrát i ti nejslavnější a nejznámější měli za zády nějakého toho Unter nebo Ober mocnáře a činilo je to sdílnými. To je odporné, jak strach lidi sbližuje. Je to ponižující,‘ hodnotil stav
nietzschovec Miloš Kopecký, ale já jsem s ním v tomhle nesouhlasila. Nejkrásnější to v rekvizitárně bylo, když jsme se všichni báli. Na bonmoty pana Kopeckého vzpomínám často, stejně jako na různá zvolání stoika Jiřího Pleskota…“
Podobné zmínky se objevují i v řadě dalších hereckých vzpomínek a pamětí z různých období. Pojďme se tedy do této legendární místnosti podívat:
Není příliš velká, odhadem možná tak 5 × 6 metrů, uprostřed vévodí dlouhý stůl se židlemi, na všech zdech jsou od podlahy až po strop umístěny police a šuplíky, plné nejrozmanitějších předmětů, od váz a nádobí až po lorňony… Kdybyste si chtěli všechny ty kouzelné věci prohlédnout, bude vám to trvat hodiny, a stejně nebudete hotovi. Do šuplíků vysoko nad zemí se dostanete jen po žebříku, který je připravený u zdi. Hned u vstupních dveří vás zaujme sbírka vycházkových holí, důležitým prvkem místnosti je kávovar a police s mnoha hrnky a hrníčky, které čekají, kdo z osazenstva si do nich nalije svou ranní kávu...
Původně prý v tomto prostoru byla šatna, ale to už si nikdo nepamatuje, rekvizitárna je tu nejméně 60 let a její umístění v 1. patře přímo proti vchodu na jeviště se jeví jako velmi praktické. Je to místo s pamětí, neprošlo žádnou rekonstrukcí, potěší nás zařízení vyrobené z poctivého dřeva (a stále dokonale funkční). I rekvizitárna má „své“ lidi, kteří spoluvytvářejí jejího ducha a nezaměnitelnou atmosféru. Mezi ně už 41 let patří rekvizitářka Květa Krejzová. Jak ostatně v rozhovoru pro náš měsíčník před časem řekl Petr Rychlý: „Divadlo se odjakživa dělá tady dole mezi šatnou a výbornou černou kávou Květy Krejzové…“
Květa přišla do vinohradské rekvizitárny v roce 1973, předtím pracovala v Divadle za branou a v Činoherním klubu. Divadlo ji vždycky přitahovalo, ale na Vinohradech si zpočátku připadala jako Alenka v říši divů. „Většinu času jsem tehdy prostála na chodbě nebo v portále, protože jsem se styděla,“ vzpomíná na své začátky. „Zrovna se zkoušely spíš pánské inscenace, a někdy jsem dokonce byla při zkoušení jedinou ženou mezi muži, např. u slavného představení Král Krysa. Pánové si v rekvizitárně vyprávěli různé příhody a zážitky, které pro mladou holku nebylo snadné vstřebat. Zvykat jsem si začala asi tak po půl roce…“
(pokračování v příštím čísle)
