P. Kohout: Říkali mi soudruhu, V. Chramostová,O. Brousek, J. Jirásková, r. J. Strejček, 1961
Reformní tendence, objevující se ve společnosti od konce 50. let, se začaly projevovat také v české kultuře a ovlivnily i dění na vinohradské scéně.
Rok 1960 přinesl několik důležitých událostí. Z divadla odešel dosavadní umělecký šéf Jan Škoda (ve funkci byl od roku 1951), a bylo třeba hledat novou osobnost schopnou divadlo vést. Osloven byl Luboš Pistorius, šestatřicetiletý vzdělaný režisér a dramaturg, který v té době úspěšně šéfoval plzeňské činohře a iniciativně uváděl současnou českou dramatickou tvorbu. Do funkce ředitele Vinohradského divadla nastoupil 3. července 1960.
Jiřina Jirásková ve svých vzpomínkách Rozpomínání o půl století (DN, 3/2008, autorka R. Hrdinová) zdůrazňuje, že šlo o zásadní generační proměnu – oproti důstojnému Škodovi byl mladý Pistorius téměř vrstevníkem nejmladší části souboru, přitom si však dokázal zjednat respekt: „Pistoriovo směřování k soudobé dramaturgii a to, jak tituly obhospodařoval, bylo nezapomenutelné a všechny nás to tehdy strhlo,“ vzpomíná J. Jirásková.
Nebyla to však jediná změna – od 1. července 1960 se stal provozovatelem Divadla československé armády Národní výbor hlavního města Prahy – divadlo tak přestalo být pod přímým administrativním vlivem ministerstva národní obrany, i když mu „armádní“ název zatím zůstal jako čestný.
Ve zmíněných vzpomínkách popsala J. Jirásková tehdejší vinohradskou atmosféru takto: „I když jsme stále ještě byli Divadlo čs. armády, budovatelská vlna už opadala. Hrálo se víc klasiky a do repertoáru se tu a tam prosazovali i současní světoví autoři…“
V letech 1960–65, kdy byl Luboš Pistorius ředitelem Vinohradského divadla, zde vzniklo čtyřicet inscenací. Deset z nich sám režíroval, především se však snažil iniciovat vznik nových českých dramatických textů, reagujících na aktuální společenskou situaci. V těchto pěti sezonách uvedlo divadlo čtrnáct původních českých her. (Jejich autory byli L. Aškenazy, P. Kohout, M. Jariš,
J. Drda, B. Březovský, M. Stehlík, J. Dietl, I. Klíma, J. Šotola, P. Karvaš.) Prosazování původní dramatické tvorby se ovšem v tomto období neobešlo bez zápasů s institucemi jako Hlavní správa tiskového dohledu. Funkci cenzorů plnily zejména stranické sekretariáty různých úrovní.
Pavel Kohout v jednom ze svých vinohradských ohlédnutí vzpomínal na kauzu kolem jeho hry Říkali mi soudruhu, s níž se zapojil do cyklu občanských dramat, k jejichž napsání v letech 1961–62 Pistorius dramatiky vyzval. Její sedmá repríza proběhla za účasti pražských i venkovských stranických kádrů, byla přerušována bouřlivými potlesky a poté odsouzena a zakázána. Z malicherných důvodů byla v roce 1964 zakázána Dietlova komedie Slečnu pro jeho Excelenci, soudruzi! atd.
Luboš Pistorius také dbal o rozvoj vinohradského uměleckého souboru – během svého ředitelského působení angažoval Josefa Abrháma, Petra Haničince, Ivu Janžurovou, Jaroslava Kepku, Vladimíra Kršku, Čestmíra Řandu, Gabrielu Vránovou, Jiřího Zahajského, dále dramaturgy Jaroslava Bílého, Zdeňka Bláhu a Pavla Kohouta a také režiséra Jaroslava Dudka, který se stal tvůrcem inscenačního stylu vinohradské scény v 60. letech, výtvarníka Zbyňka Koláře a choreografku Leu Janečkovou.
Na ředitelskou funkci rezignoval Pistorius ke dni 1. 12. 1964 po cenzurním zákroku proti připravovanému provedení hry Petera Karvaše Velká paruka. Musel však divadlo vést ještě rok, než byl ze své funkce uvolněn. Důvodem jeho rezignace byla jistě i únava z konfliktů s nadřízenými orgány kvůli některým textům současných her. Dění v divadle však ovlivňoval i po opuštění ředitelského místa jako dramaturg a režisér, významná byla např. jeho dramaturgická spolupráce s Františkem Pavlíčkem, který provedl autorskou jevištní adaptaci próz Isaaka Babela (hrála se pod názvem Nanebevstoupení Sašky Krista). Vinohradská éra L. Pistoria skončila nástupem normalizace. (Premiéra jeho poslední inscenace Faust byla v květnu 1970, v roce 1991 se na Vinohrady vrátil a nastudoval hru P. Kohouta Ubohý vrah.) Svým působením připravil divadlo na změnu, kterou završil jeho nástupce v ředitelské funkci František Pavlíček – úplné vymanění divadla ze sféry ministerstva národní obrany.
Luboš Pistorius patřil k významným českým divadelníkům až do své smrti v roce 1997. O spolupráci s ním se ve svých vzpomínkách s respektem zmiňuje řada osobností českého divadla. Osobní vzpomínku napsal pro tento článek herec Jaroslav Kepka, nazval ji Pan režisér: „Už na prvních čtených zkouškách mne vždy fascinovalo, s jakou důkladností přípravy pan režisér Pistorius přicházel. Jeho hlubinný rozbor díla i postav, jejich směr myšlení, jednání, fantazie atd. – a to zaujetí! Měl jsem životní štěstí, že jsem od roku 1958 hrál v mnoha jeho režiích. Dodnes vděčně vzpomínám na jeho vedení herce např. v inscenaci hry R. Hochhuta Náměstek, kde mi s důvěrou svěřil mimořádně náročnou hlavní roli Riccarda Fontany. Jemu díky za režii nádherné postavy Míti Ljutova, na mne napsané autorem Františkem Pavlíčkem (Nanebevstoupení Sašky Krista). Dík za kouzelnou režisérovu tvorbu, kdy jsem byl šťastný jako nejmladší syn paní Olgy Scheinpflugové ve strhující inscenaci Čapkovy Matky. Děkuji za všechno! Pokoušel jsem se při práci s panem režisérem Pistoriem co nejvíc si z jeho moudrých slov zapamatovat, a tu a tam jsem i stihl něco si zapsat. Režie byla pro Luboše Pistoria (mimo jiné) ,odhalováním skryté krásy a nečekaných svědectví, které je možno objevit za některým jednáním a drobnými projevy lidí, za jejich větami, za jejich slovy‘. ,Pravá tvorba začíná ve chvíli, kdy člověk s překvapením pozná, že je schopen něčeho víc, než se až dosud domníval.‘ “