ČERVEN
PROSINEC
Gustav Nezval – civilní portét
18. listopadu 1997 oslavil Gustav Nezval devadesátiny a ve stejný čas, o několik dní později, si stejné výročí připomnělo i Divadlo na Vinohradech. Celý slavnostní pořad sledoval z portálu jeviště. Když jsem se ho zeptala, jestli ho dlouhé čekání neunavuje, odpověděl mi: „Je pro mě výjimečné zase cítit vůni zákulisí a připomínám si, jak jsem se právě v těchto místech připravoval na svůj výstup.“ Stejně jako mnohokrát předtím vstal, krátce se soustředil a vešel na scénu. Sice s holemi, ale vzpřímený. Přivítal ho bouřlivý potlesk, diváci vstali, aby mu tak vyjádřili svůj obdiv a dík – vždyť patřil k hereckým legendám.
S divadlem se Gustav Nezval seznamoval nejdříve jako ochotník, ale brzy se stal elévem Národního divadla. Tvrdou praxi získával po dva roky u venkovských společností, následně hrál mj. v Intimním divadle v Praze, také v Divadle Vlasty Buriana; tři roky působil již jako zkušený herec v Ostravě a následně v Brně. Hrál tehdy velké role, např. Kristiána v Cyranovi, Franciho v Periferii nebo titulní role, jako byl Loupežník či Don Juan. V roce 1937 se oženil s Trudi Nortonovou, tanečnicí z Divadla E. F. Buriana; ve čtyřicátých letech se jim narodili dva synové.
Jako pětatřicetiletý přijal Gustav Nezval angažmá v Městském divadle na Královských Vinohradech, a to už byl známým filmovým hercem, idolem paní a dívek. Na filmovém plátně byl partnerem slavných hereček ve filmech Maskovaná milenka, Noční motýl, Muzikantská Liduška. Jeho popularita byla velká, ale jak dokládají herecké vzpomínky, Gustav Nezval zůstával spolehlivým kamarádem a skromným divadelním kolegou. I ve Vinohradském divadle se setkal s výraznými rolemi: Petr (Noc na Karlštejně), Beneš (Mnoho povyku pro nic), Paris (Troilus a Kressida), titulní postava Molièrova Amfitryona, Havel (Vojnarka)… Vždy dovedl přesně vyjádřit postavu, jasně vést dialog; dobové kritiky mu někdy vyčítaly, že byl méně výrazný.
Divadlo je jako droga.
Jak ji ochutnáte, už ji nemůžete opustit.
Gustav Nezval jako De Guiche
a Vlasta Chramostová jako Roxana
v inscenaci Cyrano z Bergeracu,
r. Jan Strejček, 1956Dovolím si vsunout úsměvnou vzpomínku. Jako šestiletou mě maminka posadila do herecké lóže na představení Lucerny. Hrála Kněžnu a Mlynáře Gustav Nezval. Ten zážitek z mužného, čestného, sympatického mlynáře, který bojuje za své právo, byl pro mne tak velký, že jsem i po letech všechny herce, kteří hráli Mlynáře, poměřovala vždy Gustavem Nezvalem. Nikdo ho nepřekonal.
Tuto příhodu jsem si vybavila, když jsem se dozvěděla o jeho charakterním postoji v kauze Jiřiny Štěpničkové. Jeho divadelní kolegyně byla v roce 1952 souzena za ilegální přechod hranic, a jak bylo tehdy zvykem, herci Divadla Čs.armády ji v rezoluci odsoudili a požadovali její přísné potrestání. Mezi čtyřmi, kteří svůj podpis odmítli připojit, byl také Gustav Nezval. Nebylo to nikdy vysloveno, ale velké filmové a televizní role nepřicházely. Nestěžoval si a s hereckou pokorou hrál na jevišti i menší role. Na svou někdejší filmovou slávu se dovedl dívat s nadhledem. Láskyplně se věnoval své rodině, s pečlivostí se radostně staral o zahrádku na Trojském ostrově, rád hrál šachy a vášnivě četl.
V Divadle na Vinohradech zůstal Gustav Nezval do roku 1977 a také později se objevoval na vinohradském jevišti jako host. V roce 1978 zažil velký úspěch v divadle v Chebu, když ho režisér Jan Grossmann pozval, aby svou hereckou zralost a zkušenost využil v Boučkově hře o Valdštejnovi Popel a hvězdy. Vytvořil Ferdinanda II., nostalgicky noblesní postavu, jak se o ní psalo v tehdejším tisku.
Hereckou i životní dráhu zakončil symbolicky v Michálkově filmu Je třeba zabít Sekala v létě roku 1998. Postavou sedláka Štveráka propojil svou slavnou filmovou minulost se současností. Jeho ostře řezaná tvář přispěla k dramatické atmosféře, výrazná osobnost starého sedláka pevným hlasem pronese větu znějící v titulu.
17. září 1998 Gustav Nezval zemřel. V jednom z televizních pořadů na otázku, zda bylo dobré být hercem, odpověděl: „Na nic jiného jsem nemyslel. Divadlo, to je jako droga. Jak ji ochutnáte, už ji nemůžete opustit. Herec, jako by mu nestačil jeden život, chce prožívat další desítky životů na jevišti! Je to snad nemoc, která se nedá vyléčit. Ale dělal jsem to rád.“
Autorka pracovala jako dramaturg v DnV v letech 1996–2007.