ČERVEN
PROSINEC
Miloš Nedbal jako Hamlet ve stejnojmenném dramatu Williama Shakespeara, 1941
Neblahý vliv Protektorátu Čechy a Morava pocítila obě divadla (Městské divadlo na Královských Vinohradech i jeho pobočná scéna Komorní divadlo) velmi brzy. Řádně zvolené pražské zastupitelstvo bylo rozpuštěno, primátor Dr. Petr Zenkl byl zatčen a deportován do koncentračního tábora. Dosavadní ředitel Dr. Bedřich Jahn na svou funkci rezignoval a na jeho místo byl jako zplnomocněnec spojeného družstva (orgánu, který řídil Městské i Komorní divadlo) dosazen hospodářský referent pražské obce Dr. Vladimír Říha. Při uvedení do funkce sice Dr. Říha tvrdil umělecké správě divadla, zástupcům uměleckého souboru i ostatním zaměstnancům, že jeho příchod neznamená přelom v uměleckém vedení ani personální změny, ale skutečnost byla jiná – ve výboru spojeného družstva nastaly změny podle přání radnice. Finanční příspěvek, který divadla dostávala, byl snížen o třetinu a takto „ušetřené“ peníze měly sloužit pro německé kulturní účely. Divadla však stále hrála, ačkoli vedení muselo být trvale ve střehu a ve jménu zachování provozu bylo nuceno dělat řadu významných ústupků. Situace vyžadovala rozvahu a kázeň také od herců – museli vážit každé slovo i gesto, aby neopatrnou narážkou nezavdali příčinu k úřednímu zásahu.
Situaci se samozřejmě přizpůsoboval i repertoár – mnozí autoři nemohli být vůbec uváděni a texty dosud povolené k provozování (pokud nešlo o německý brak) často německá cenzura různě upravovala. Navzdory tomu se Městské i Komorní divadlo těšila velkému zájmu obecenstva a inscenace jako Strakonický dudák, Revizor, Shakespearova komedie Jak se vám líbí a jeho slavná tragédie Hamlet, v níž v titulní roli zazářil mladý Miloš Nedbal, měly značný úspěch.
Pak ale přišla velká rána: na podzim roku 1941 bylo vyhlášeno první stanné právo a všechna divadla v protektorátu musela být od 30. září do 3. listopadu uzavřena. Poté mohly některé scény svůj provoz obnovit, ale Městského divadla na Královských Vinohradech se to netýkalo – před zahájením prvního představení přišel policejní strážník a představení prostě zastavil, aniž by předložil nějaké odůvodnění nebo vysvětlující úřední dokument. Šokovaným zaměstnancům divadla ani divákům se nedostalo žádného vysvětlení, jen policejní ředitelství zákaz obnovení činnosti telefonicky potvrdilo a divadlo zůstalo zavřené až do 31. ledna 1943. Důvod tohoto zákazu se správa divadla dozvěděla až po roce od Dr. Oehmkeho, kulturního referenta říšského protektora. Uzavření divadla prý bylo trestem za to, že spojené družstvo převzalo v květnu roku 1941 do své správy Divadlo D 41, které bylo úředně uzavřeno a jeho ředitel E. F. Burian zatčen a vězněn až do konce války.
Anna Letenská (Wolfka), Gerhart Hauptmann:
Bobří kožich, 1940Uzavření Městského divadla vyvolalo řetěz dalších událostí: dosud pečlivě udržovanou budovu obsadili němečtí filmaři a svým neurvalým chováním ji poškodili. Do lóží postavili velké reflektory, které svým žárem ničily výzdobu hlediště i plyšové potahy, v přízemí nad řadami sedadel vzniklo provizorní pódium, z něhož německý personál odhazoval nedopalky cigaret na sedadla i na koberce. Dosud důstojné prostory divadla náhle sloužily jako prostor pro různé oslavy a pitky. Jeden z původních zaměstnanců divadla s hořkostí popsal situaci takto: „V noci se odehrávaly pusté scény. Z divadla ozýval se křik opilců, kterému nemohla zabránit ani přivolaná stráž. Docházelo i ke rvačkám a ráno byla často budova odporně znečištěna. Tak hospodařili v divadle Němci a s nimi český člověk z řad zaměstnanectva, který se vetřel v přízeň německých úřadů… Zalykali jsme se ošklivostí…“ Německé úřady propůjčovaly krásnou vinohradskou budovu i dalším divadelním podnikatelům, kteří k ní neměli vztah a nešetřili ji.
A na divadlo dopadaly další rány. Pražská obec přestala divadlo financovat, předseda spojeného družstva Rudolf Barta, zdrcený uvězněním jeho syna v Osvětimi, podlehl útokům listu Árijský boj, který ho označil za zednáře, a na svou funkci rezignoval a spojené družstvo se tak ocitlo pod přímým tlakem ministra Moravce. Po atentátu na Reinharda Heydricha v květnu 1942 bylo znovu vyhlášeno stanné právo a všechna divadla opět zavřena.
Rok 1942 přinesl dvě tragédie týkající se přímo Vinohradského divadla: v souvislosti se zbraněmi ukrytými v Městském divadle na Královských Vinohradech byla v červnu 1942 popravena uvaděčka Marie Spilková. Dva zaměstnanci divadla – jevištní mistr Čadek a vrchní strojník Doležal – totiž zazdili pod betonovou desku do propadel nepřihlášené zbraně, dosud ukryté mezi divadelními rekvizitami.
Počátkem září 1942 zatklo gestapo kvůli údajné spoluúčasti na atentátu na Heydricha herečku Vinohradského divadla Annu Letenskou. Po téměř dvou měsících strávených v Terezíně byla převezena do Mauthausenu a popravena.
V prosinci 1942 rozhodl Dr. Oehmke, že je nutno se vypořádat s řáděním nespolehlivých živlů v Městských divadlech. Všichni zaměstnanci si museli povinně přečíst řeč K. H. Franka pronesenou při otevření nábřeží R. Heydricha (dnešní Rašínovo nábřeží). Dr. Oehmke zbavil uměleckého šéfa Bohuše Stejskala a dramaturga Franka Tetauera jejich funkcí a nařídil propuštění mnoha členů uměleckého souboru převzatého z bývalého divadla D 41. To vše pro výstrahu ostatním. Tetauer byl pak degradován na lektora a Stejskal se stal skladníkem, což ovšem snášel důstojně a nikdy se nepokusil získat u Němců milost. Tím byla uzavřena první kapitola válečného osudu Městských divadel…