Čtená zkouška inscenace Dva
Jedna smrt artisty v cirkusové kupoli a tři lidé obtížení vinou. Přátelství, láska – a naříznutý provaz a pádem rozmlácené tělo v manéži. Před vinou se pokoušejí utéci všichni tři – dva přátelé a ovdovělá kráska. Drama svědomí se řeší až vysoko v horách, v posledním stavení před hřebenovým průsmykem, blízko Boha, který však nemůže lidskou vinu odpustit, dokud se s ní nevypořádá vlastní svědomí. Řetěz viny spojuje pevněji než pouto lásky.
Julius Barč Ivan vysvětluje název hry Dva (Dvaja) v programu k prvnímu uvedení hry v Martinském divadle v roce 1945: „Dva jsou August a Mauro. Jsou v kruhu, který je svírá jako řetěz. Řetěz, který není možné rozetnout. Dva lidé, jež váže společný zločin. Ale přitom nejsou dva, spojení vnitřně i navenek. Možná byli tenkrát, v té nejstrašnější hodině svého života. … Teď nejsou dva. Stojí proti sobě. … Jen smrt může ten řetěz přetrhnout. Jediné vědí s jistotou: jednou se řetěz roztrhne. Ne, oni nejsou dva. Každý z nich je sám.“
Příběh lidí, které spojuje nepřiznaná vina do nesnesitelného souručenství, je v Barčově malém dramatickém klenotu vyprávěn s nebývalou účinností. Síla děje, vyhraněnost charakterů a myšlenková originalita vysvětlují, proč toto dílo patří v posledních dekádách k nejceněnějším a na Slovensku nejuváděnějším opusům moderní slovenské dramatiky.
Dosud „neznámý a nepoznaný dramatik“, jak o něm soudí přední teatrolog J. Pašteka, Julius Barč Ivan (1909–1953), byl evangelickým farářem v odlehlých končinách tehdejšího Československa. Jistou dobu studoval práva v Praze a například z polemiky s divadelním názorem E. F. Buriana lze soudit, že se zde důkladně seznámil s divadelní modernou. Ovládal čtyři světové jazyky a intenzivně studoval moderní literaturu, na rozdíl od jiných slovenských dramatiků – farářů však psal příliš náročně na to, aby jeho hry ožily v tehdejším zejména ochotnickém divadelním provozu a aby tak získal větší autorskou jevištní zkušenost. Ve hře Dva vnímáme obsahově Dostojevského étos, myšlenkově Čapkův neideologický pragmatismus, cítíme, že Barč Ivan studoval Strindbergovu expresionistickou dramatickou techniku a sdílel (nejen) s ním existenciální úzkost pramenící z dialogu s mlčícím Bohem. Na rozdíl od některých jiných Barčových her však u Dvou nejde o dílo primárně literárně odvozené, skrývá se za ním čerstvě prožitá povstalecká zkušenost a krajní osobní zážitek horského útěku. Hra dramaticky žije z vnitřní situace a dvojice Mauro a August se svou neschopností být spolu a nemožností rozejít se připomíná – ne neprávem – o několik let mladší dvojici Beckettových klaunů čekajících na Godota.
V Barčově Ivanově hře je Godot svým způsobem přítomný – v postavě Staříka, který je majitelem oné chaty na pomezí mezi lidmi obyvatelnou zemí a nebesa atakujícími horskými velikány. Ani na rozhraní mezi skutečností a věčností ale nemůže těm dvěma pomoci, pokud si oni sami nebudou chtít pomoci sami. A pak je zde ještě čtvrtá postava – Ona, kráska, kvůli níž byla vražda spáchána a která z ní byla obviněna. Barč Ivan dodává: „Ale dva, stále spojení úžasnou, vítěznou mocí lásky, jsou jen Ona a On. On, kterého její láska vzkřísila. Je to láska, která dává život a dokáže zvítězit nad smrtí. Je vítězná od svého vzniku a vítězící a čistá uniká i nejbrutálnějšímu útoku. … To je ta nejmocnější dvojice. Po ní dostala název i naše hra.“
V režii Natálie Deákové a výpravě Lukáše Kuchinky a Daniely Klimešové hrají Marek Holý (Mauro), Jiří Plouhar (August), Luboš Veselý (Stařík) a Zuzana Vejvodová (Ona). Premiéra 23. 9. 2013.
Autor je šéfdramaturg DnV.