Zleva Meda Valentová, Bedřich Veverka
a Jaroslava Skorkovská ve hře Pozor na dopisy,
Komorní divadlo, 1933
V pestré historii Městského divadla se střídaly časy uměleckého vzestupu s obdobími, která kritikové (a někdy i diváci) z různých důvodů považovali za třaskavá, či dokonce krizová. Jednou ze skutečných krizí procházelo divadlo počátkem 30. let.
Po umělecky velmi úspěšné éře K. H. Hilara, kdy měly Vinohrady pověst avantgardní scény, následovaly sezony pod uměleckým vedením Jaroslava Kvapila, který sice uplatňoval jiný styl, ale dokázal udržet dobrou pověst divadla. Neměl to snadné – někteří kritikové stále vynášeli Hilara a Kvapilovu práci znevažovali. Došlo to tak daleko, že na plakátu k poslední Kvapilově vinohradské režii (Shakespearův Julius Caesar) nebylo Kvapilovo jméno vůbec uvedeno a inscenace se uváděla anonymně. Tyto nepříjemnosti jistě přispěly k tomu, že v roce 1928 šedesátiletý Kvapil z pozice uměleckého šéfa Městského divadla odešel. Kvapilovým odchodem začíná třetí umělecké období Městského divadla. Několik významných herců přešlo z Vinohrad do Národního divadla, vinohradským ředitelem byl stále ještě mocný matador dr. František Fuksa, vedení činohry se nově ujal dr. Jan Bor – novinář, kritik, dramatik a režisér. V roce 1930 nastoupil jako umělecký poradce dramatik František Langer. Jan Bor směroval vinohradskou scénu podobě jako předtím K. H. Hilar – chtěl, aby divadlo svým repertoárem postihovalo ak-
tuální situaci a „otevíralo okna do světa“. Na rozdíl od Hilara, orientovaného ve výběru autorů a dramatických textů na Západ, dával Bor hodně prostoru ruské klasice i sovětským dramatům. Některé jeho inscenace kritika hodnotila velmi vysoko, ale ne každý divák byl tímto typem repertoáru nadšen.
V roce 1929 otevřelo Městské divadlo v Hybernské ulici v sále bývalého hotelu Central novou scénu – Komorní divadlo, nabízející cca 600 míst. O zřízení druhé, menší scény uvažovala divadelní správa už od otevření Městského divadla, potřebovala ji z důvodů uměleckých i hospodářských. Městské divadlo na svůj provoz nepobíralo takřka žádné subvence a družstvo počítalo se ziskem z nové scény. Provoz Komorního divadla měl být levný, záměrem bylo využívat vinohradské herce i bohatý fundus – kostýmy, dekorace atd.
Interiér Komorního divadla, 1935Pro herce měla nová scéna znamenat nové herecké úkoly, ale také vyšší gáži, což bylo důležité v době, kdy konkurenční Národní divadlo nabízelo hercům i vyšší plat. Družstvo věnovalo na zřízení Komorního divadla ze svých příjmů částku 600 000 K, stavební úpravy měly být hrazeny zpětně z příjmů nové scény. Předpokládal se značný zájem publika, podle článku v dobovém tisku mělo nové divadlo být „... velmi živé, s příchutí sensačnosti, ovšem umělecky hodnotné. Bude hrát věci silně zaostřené sociálně i sexuál-
ně, které by velká scéna nesnesla. Mimo to bude pěstovat lehčí literaturu veseloherní, avšak nikoli literárně bezvýznamnou, a konečně se připravuje součinnost hudby (14 členný orkestr) … tedy divadlo spíše bulvární než komorní, ovšem ne bulvární v pejorativním smyslu…“
Zřízení Komorního divadla znamenalo expanzi a rozšíření mocenské pozice vinohradské scény. Vše vypadalo nadějně, ale do situace krutě zasáhla nastupující hospodářská krize – lidé měli jiné starosti než chodit do divadla, a nová scéna o publikum tvrdě bojovala.
Na podzim roku 1932 oslavilo Městské divadlo okázale první čtvrtstoletí své existence, ale během dalších dvou let se ocitlo (i s Komorním divadlem) v hospodářské i umělecké krizi.
V Komorním divadle sice vystupovala takřka nepřetržitě oblíbená herečka Meda Valentová se svým bulvárním repertoárem (např. Oženil jsem se s andělem, Žena tělem posedlá atd.), v Městském divadle se hrály i v létě populární operety, ale rok 1934 skončil velkou bilanční ztrátou – 106 320 K. Navíc se stále množily výtky kritiků proti celému vinohradskému repertoáru i proti úrovni jednotlivých inscenací, kritika ztrhala např. operetku Rozvedená paní a uvedení Shakespearovy veselohry Mnoho povyku pro nic na podzim 1934 v Borově režii a v hlavní ženské roli právě s Medou Valentovou odmítli kritici téměř jednomyslně – kromě jiného herečce vyčetli, že přenáší operetní manýru i do činoherních rolí. Kritik Josef Träger napsal, že „… pod záminkou diktátu obecenstva snížila se úroveň repertoáru pod přípustnou mez…“.
Tyto poměry byly příčinou značné nespokojenosti některých členů správního výboru družstva, které Městské divadlo řídilo, i členů uměleckého sboru. Atmosféra v divadle houstla. Před Vánoci roku 1934 se dva přední členové souboru, pánové V. Vydra ml. a J. Plachý, vydali za jedním z významných členů družstva, JUDr. Bedřichem Jahnem, postěžovat si na poměry v divadle. Trápilo je zejména, že stávající ředitel dr. Fuksa se vzhledem ke svému vysokému věku (75 let) o vedení divadla už nestará a divadlo vede dr. Bor, který příliš podléhá vlivu Medy Valentové a jejího manžela pana Černého, ředitele Pražských ledáren. Ten prý sám určoval repertoár Komorního divadla a se svou chotí rozděloval role v uváděných hrách… Oba herci proto požádali dr. Jahna o zjednání nápravy.
Dr. Jahn však mohl jen pokrčit rameny – veškerou moc v divadle měl v rukou stále ještě ředitel Fuksa. Krátce nato si ovšem dr. Fuksa zřejmě uvědomil vážnost situace a na svou funkci sám rezignoval. Bylo třeba začít ihned jednat – rychle najít nového ředitele, který by vyvedl divadlo ze složité situace. A takový muž se našel…