Vlastimil Brodský jako Adamv inscenaci Čtyři roční doby, 1965
Narodil se 15. prosince 1920 v Hrušově nad Odrou, kde prožil dětství v láskyplné péči rodičů. Když se trojlístek Brodských přestěhoval do Prahy, rozhodl se junior, že se bude věnovat tanci a stepu jako tehdejší idol Fred Astaire. Proto se hned po maturitě přihlásil do herecké školy E. F. Buriana, který ho ale naštěstí vedl k herectví. A právě v Déčku vznikla Brodského celoživotní přezdívka. „ ,Bróďo!‘ ozvalo se jednoho dne na zkoušce. Chvilku mi trvalo, než jsem pochopil, že pan režisér takhle oslovuje mne. Od té doby mi nikdy nikdo neřekl jinak.“ Po Burianově zatčení a následném uzavření Déčka v roce 1941 našli jeho bývalí žáci nový domov u Josefa Šmídy ve Větrníku. V tomto „divadélku pro 99“, které sídlilo ve výstavní síni U Topičů, prožil Bróďa několik nezapomenutelných let. Z jeho rolí připomínám alespoň dvě: klauna v Mahenově hře Husa na provázku a svérázného Švejka v dramatizaci Haškova románu. Po rozpadu Větrníku pobyl krátce v Divadle satiry, odkud odešel do Městského divadla na Královských Vinohradech za Jiřím Frejkou. Po jeho politicky motivovaném odvolání z postu ředitele se druhá největší pražská scéna rozkazem ministra národní obrany změnila v Divadlo Čs. armády. Neznám výstižnější aforismus než ten od Bródi: „Zasnoubení, ba spojení boha Marse s múzou Thálií byla blbost.“ (Poznal to ostatně na vlastní kůži, když nosil uniformu v civilu a občas i na jevišti.) Kdysi prohlásil, že „vzhledem ke svým fyzickým dispozicím či spíše indispozicím nemůže hrát milovníky“, ale na jednoho, kterého si právě tehdy zahrál, vzpomínal i po letech. Ovšem jen proto, že se mu podařilo partnerku Toničku Hegerlíkovou odnést v náručí z jeviště, aniž zakopl. (Později napsal, že to byla „nejtěžší role jeho života“.)
V Divadle na Vinohradech dokázal, že patří k nejvšestrannějším českým hercům.
Na Vinohradech prožil téměř polovinu své životní pouti. V éře ředitele Františka Pavlíčka jsem jako dramaturg často chodila na zkoušky. Nikdy nezapomenu, s jakou vervou i fantazií vytvářel Bróďa každou postavu. Připomenu alespoň tři: v tragikomedii Pavla Kohouta August August, august exceloval jako smutný klaun, jehož celoživotním snem byla drezúra osmi bílých lipicánů. Ve hře amerického dramatika M. Andersona Vím, že nic nevím se naopak proměnil v Sókrata. A ve Feydeauově frašce Brouk v hlavě si zahrál dokonce dvě role či spíše dva naprosto odlišné charaktery. Patřil zkrátka k nejvšestrannějším českým hercům. A přitom to byl „věčný student“. Jeho dychtivost po vědění byla obdivuhodná. Nejvíc mě ovšem překvapil tím, že si chtěl přečíst Estetiku dramatického umění od Otakara Zicha. Samozřejmě že jsem mu ji půjčila, dokonce z vlastní knihovny. A když ji (po delší době) vracel, přiznal se, že z celkových deseti kapitol prostudoval pouze tu pátou, což byla „Dramatická osoba. Tvorba hercova“. I když Zichův sloh je dost archaický, podle mne Vlastimil Brodský pochopil hlavní smysl jeho sdělení, které lze vyjádřit aforismem: „Používejme cit s rozumem a rozum s citem!“
(zleva) Vladimír Šmeral, Vlastimil Brodský,Jaroslav Kepka a Jiřina Jiráskováv inscenaci August August, august, 1967 Za svého života natočil bezmála stovku filmů a v podstatě stejný počet televizních inscenací. Ve Vinohradském divadle nastudoval celkem 94 rolí, a když později krátce hostoval v Národním divadle v Hubačově hře Stará dobrá kapela, jeden z jeho vinohradských kolegů prohlásil, že Vlastimil Brodský zradil svou mateřskou scénu! Jen připomínám, že se v předchozích letech mohl stát řádným členem první scény dokonce třikrát, ale pokaždé odmítl právě kvůli Divadlu na Vinohradech. A hostování v Národním přijal nejspíš proto, že Jiří Hubač napsal roli Beďara právě pro něho. Nakonec Hubačova slova jsou toho krásným důkazem: „Byl to herec mého srdce: pokorný, obětavý, poslední mohykán své generace.“
20. dubna 2002 se Vlastimil Brodský rozhodl pro dobrovolný odchod ze života. Je pochován společně s rodiči na hřbitově ve Slunečné.
Díky filmu, televizi a rozhlasu si můžeme i po letech připomínat jeho hereckou všestrannost a genialitu, a tak pro nás Bróďa vlastně nezemřel a bohdá nezemře ani pro budoucí pokolení. A to je podle mne větší pocta než všechny tituly a ceny, které dostal za svého pozemského života.
Autorka pracovala jako dramaturgyně v DnV v letech 1966–1970.