Řeka čaruje – film, který nastartoval hereckou kariéru Františka Hanuse. Kouzlo Sázavy zapůsobí, a starý profesor Kohák získá zpět své mládí. Kdo z nás by po tom někdy netoužil… I dnes se diváci na tento romantický Krškův film s hudbou Jiřího Srnky rádi dívají. A František Hanus je s tímto filmem navždy spojen.
Narodil se 12. května 1916 do muzikantské rodiny v Krásnu u Valašského Meziříčí. Valašsku zůstal celý život věrný a jeho symbolický hrob je na Valašském Slavíně v Rožnově pod Radhoštěm. Chvíli uvažoval, že se stane lidovým řezbářem, po maturitě se chtěl upsat medicíně. Nakonec, spíše na přání rodičů, kteří chtěli mít ze syna herce, se přihlásil na Pražskou konzervatoř. Hrál na kytaru, zpíval, stepoval. Hned po absolvování konzervatoře získal angažmá v Divadle Anny Sedláčkové, kde mu přisoudili především role milovníků. Poprvé si ho tehdy všimli filmaři (malíř Sýkora v Pražském flamendrovi). Následovala holešovická Uranie (1943–45), kde působili pozdější slavní herci a také zajímaví režiséři (Miloslav Jareš, Josef Bezdíček, Aleš Podhorský), kteří měli značný vliv na další umělecký rozvoj mladého herce. V poválečném období se stal členem Divadla 5. května a prostřídal několik oblastních scén, kde hrál hlavní postavy v pestrém repertoáru; sám jich spočítal okolo tří desítek a nejčastěji vzpomínal na roli Merkucia v Shakespearově tragédii Romeo a Julie. Někdy též režíroval a stal se i uměleckým šéfem souboru. V Praze pak prošel Divadlem města Žižkova, Divadlem státního filmu, až se mu stalo od roku 1952 na dlouhých skoro čtyřicet let domovem Divadlo na Vinohradech, tehdy Divadlo československé armády.
Začátek v armádním divadle musel být pro herce přivyklého vytvářet stěžejní postavy krušný: čekaly na něho malé role v davových inscenacích, ať už to byl Jan Žižka, Jan Roháč nebo sovětské vojenské hry, např. revoluční drama Přelom. Brzy se však František Hanus dočkal velké romantické role: v Hikmetově Legendě o lásce hrál Ferchada a mohl svou mužností, zvučným hlasem a upřímností citu prokázat, že dokáže zvládnout velký úkol a že patří mezi herecké osobnosti souboru. Následně to potvrdil v mnoha postavách různého charakteru i žánru. V diskutované současné hře Milana Jariše Inteligenti (Vávra), v divácky oblíbených Drdových Dalskabátech (Belzebub), úspěšně vytvořil charakterní postavy v Strindbergově dramatu Královna Kristina (Karel Gustav) a ve slavných Dvanácti rozhněvaných mužích, užíval si komediální herectví v Jedenáctém přikázání (Florián Králíček) i moderní ironický nadhled v Dürrenmattově Králi Janovi (Lord Salisbury), rád účinkoval v české klasické hře, např. ve Vančurově Josefině (prof. Vydra) či v Čapkově dramatu R.U.R. (Alquist), v dramatizaci Babičky hrál Myslivce.
Že umí nechat zaznít na jevišti verš, prokázal např. v Jeffersově Medei (Aegeus). Vedle velkých rolí přicházely i ty menší, avšak František Hanus nikdy nepřestával být spolehlivým a všestranným profesionálním interpretem a s Divadlem na Vinohradech se nerozloučil ani po odchodu do důchodu.
Na večeru klasických dialogů si zvolil postavu Falstaffa W. Shakespeara, svou neuskutečněnou divadelní touhu. Rytíře Falstaffa si zahrál až jeho syn Petr Hanus, a to s velkým úspěchem, v Jihočeském divadle. Soukromý život Františka Hanuse zůstal téměř utajen; nevydal ani své vzpomínky, nikdo o něm nenapsal knihu. V rozhovorech s novináři o svém soukromí nehovořil. A tak ani nevíme, jak vnímal úspěchy svého syna na jevišti. (Na tohoto talentovaného herce, který odešel předčasně v roce 2005, vzpomínají jeho kolegové a budějovičtí diváci dodnes.)
František Hanus byl moderním střízlivým herectvím předurčen pro film. Byl partnerem Hany Vítové ve filmech Jarní píseň, Sobota, později následovala řada filmů, větší roli získal v Písničce za groš (skladatel Benda) a stále se objevuje na televizních obrazovkách jako uhlíř v Pyšné princezně. Hrál v mnohých televizních seriálech a inscenacích (např. F. L. Věk, Babička, Alexander Dumas starší) a na rodné Valašsko se vrátil jako průvodce pořadem Úsměvy Valašského Slavína.
Jeho velkou láskou se stala práce před rozhlasovým mikrofonem, říkal, že „rozhlas je bratr, který se mi zaryl pod kůži“. S velkým citem pro mluvené slovo se zhostil mnohých velkých úkolů (mj. titulní postava v dramatizaci Haškova textu Pan Kobkán vdává dceru). Se zájmem se věnoval dabingu a dodnes jeho hlas provází některé z klasických televizních Večerníčků. Herec z pražských Vinohrad s valašským srdcem František Hanus zemřel 2. září 1991 v sedmdesáti pěti letech.
Autorka pracovala jako dramaturg DnV v letech 1996–2007.
