Nápovědka Jana Hrubá při hlavních zkouškách
inscenace Kašpar Hauser (Dítě Evropy), červen 2015
„Je chybné ponětí, že nápověda jen tak mechanicky předříkává hercům text, tedy tak tomu není. Velký a požehnaný nápověda žije s hercem, rozjede-li se herci huba, nebrebentí mu do toho, ví o dvě vteřiny předem, kdy bude třeba herci ‚podat‘ slovo. Je tu tajemný kontakt a jakési božské poslání býti nápovědou…“ napsal Karel Čapek ve svém půvabném rozjímání o divadle.
Měl velký český dramatik a spisovatel v náhledu na tuto profesi pravdu? Své o tom ví zkušená nápovědka Jana Hrubá, která vinohradským hercům pomáhá zvládat úskalí dramatických textů už téměř 40 let…
Postrachem herců je pověstné „okno“, tedy výpadek textu při představení. „Tento obávaný moment poznám už chvíli předtím, než si to herec sám uvědomí – podle napětí v těle a držení těla,“ vypráví Jana Hrubá. „Role nápovědky je v té chvíli zásadní, většinou nestačí připomenout jen jediné slovo, je třeba říct celou větu, někdy i dvakrát nebo třikrát, než se herec chytne. Někdy řekne zapomenutý text některý z kolegů, a pak si už herec vzpomene, pokračuje dál a všichni si oddechnou.“ Obecně je zvykem, že si kolegové na jevišti pomáhají, a na Vinohradech to platilo a platí odjakživa. Složitá situace nastane ovšem ve chvíli, kdy někdo tzv. „skočí“ text – část textu vynechá a pokračuje dál. Když vypadne pasáž z textu, která není podstatná pro srozumitelnost celé hry, diváci většinou nic nepoznají. Pokud se však přeskočí pasáž důležitá pro celý děj, nápovědka musí okamžitě vymyslet, jak by se dalo navázat, aby herci znovu neopakovali to, co už bylo řečeno, a mohli plynule pokračovat. Někdy situaci herci operativně vyřeší sami, a pokud ne, Jana Hrubá se jim snaží naznačit, že se text musí vrátit, hodit jim „vějičku“, aby se chytli, nebo jim „potichu nahlas“ opakuje správný text, aby pochopili, že se musí vrátit.
Složité bývají také záskoky, když herec narychlo přebere roli za onemocnělého kolegu. Při takových představeních musí nápověda pozorně sledovat nejen herce, který se učil roli na poslední chvíli, ale zároveň i jeho okolí, které je z nezvyklé situace často ještě nervóznější. Nápovědka je důležitá i při tzv. oprašovacích zkouškách, když se po prázdninách soubor znovu sejde a projede celé představení, buď kompletně a se vším všudy i v kostýmech, nebo si herci texty přeříkají jen při textové zkoušce, tzv. breptačce.
Scéna z operety R. Piskáčka Osudný manévr, 1912,
na této fotografii je vidět původní nápovědní budka,
která byla součástí vinohradského jeviště ještě ve 20. letech.Každý člověk má jinou paměť, někomu jde učení textů lépe, jinému obtížněji. Když se na jevišti sešlo v jedné hře několik herců, kteří měli s textem trochu potíže, musela Jana Hrubá kromě napovídání ještě ukazovat, komu která replika náleží. Někteří herci naopak nápovědu nepotřebovali, a to ani ve vyšším věku, například pan Otakar Brousek. Za téměř čtyři desetiletí zažila nápovědka Jana Hrubá na Vinohradech řadu zkušených hereckých bardů. Měl někdo z nich nějaký speciální způsob, jak se učit text divadelní role? „Většinou se roli učili po nápovědce při zkouškách, ale mnozí přicházeli už na první zkoušku s dokonalou znalostí textu – již zmíněný Otakar Brousek, Hanka Maciuchová, ale i řada dalších herců, spíše ze střední a starší herecké generace. Některým pomáhali rodinní příslušníci – Miloš Kopecký se složitější texty učil se svojí ženou Janou, která mu předříkávala věty kolegů. Viděla jsem i herce, který si nahrál zkoušku na diktafon a učil se doma podle záznamu. Někdo si text opisuje, to byl obvyklý způsob Zdeňka Řehoře, který měl vypsané repliky svých partnerů a slova, kterými na ně navazoval.“
A co nějaká pro nápovědku nervydrásající situace? Jistě o ně za ta léta u divadla nebyla nouze… „Když jsme byli v Táboře na zájezdě s představením Krajnice báječných cest,“ vzpomíná Jana Hrubá, „těsně před začátkem dostala Tonička Hegerlíková infarkt, což byl malér sám o sobě, a navíc bylo úplně vyprodáno. Tonička hrála skříň, se kterou si povídal Zdeněk Řehoř – byla skutečně zavřená ve skříni a při dialozích z ní vystupovala. Někoho z herců napadlo, že bych za ni mohla zaskočit já – posadili mne za skříň, dostala jsem mikrofon a měla číst Toniččin text. První okamžiky byly příšerné, ale pak jsem se trochu uvolnila a nakonec to dopadlo dobře. Ovšem kolegové se ten večer museli obejít bez nápovědy, protože obojí jsem opravdu stihnout nemohla.“
Jsou také chvíle, kdy je Jana Hrubá v divadle zdánlivě „bez práce“, třeba v představení Vrátila se jednou v noci měla Jiřina Jirásková dialog s Václavem Vydrou a oba skvěle improvizovali. Nápovědka mohla na chvíli text zavřít, protože dialog vznikal podle okamžité atmosféry a publikum nic netušilo. A jakou perspektivu má podle Jany Hrubé profese nápovědky v budoucnosti?
„Tohle povolání je zřejmě na ústupu, v některých malých scénách už ani nápovědku nemají. Na Vinohradech je ovšem stále napovídat povoleno…“
