Kašpare Hausere, kdo jste?
Tuto otázku jsem za svého pětiletého života mezi lidmi dostával nejčastěji. A odpovídal jsem: Nevím.
Snad alespoň víte, zda jste literární výmysl dramatika Jana Vedrala, či skutečná historická postava?
Kde by se, při vší úctě, dramatik Vedral zmohl na to, aby si vymyslel tak záhadnou postavu s tak vzrušujícím příběhem? Samozřejmě, byl jsem skutečný. Objevil jsem se o Velikonocích roku 1828 v Norimberku, neznámý muž mě tam přivedl z podzemní kobky. Bylo mi nejspíš šestnáct let, ale sotva jsem chodil a opakoval jsem dokola jen dvě věty… Všechna fakta, na nichž uváděná hra stojí, se skutečně odehrála.
Včetně vaší záhadné vraždy o pět let později v Ansbachu?
Ano, včetně toho, že jsem se nechal vylákat neznámým mužem, který mi slíbil důkazy vysvětlující, kdo vlastně jsem – a místo toho mi probodl hrudník tenkou jehlicí, takže jsem zemřel na vnitřní krvácení.
To je vyloženě detektivní příběh…
Však autor svou hru označil jako „historickou detektivku“. V mé době se o mně psalo jako o „dítěti Evropy“ či „záhadě století“. A mým případem se zabýval i soudní rada Anselm von Feuerbach, jeden z otců moderní kriminalistiky. Můj případ označil jako „zločin spáchaný na lidské duši“. Psychologové dokonce hovoří o fenoménu Kašpar Hauser v souvislosti s takzvanými ztracenými dětmi, které nebyly vychovány v lidském prostředí. Z tohoto hlediska jsem realistickým předobrazem Mauglího či Tarzana.
Co detektiv Feuerbach vyšetřil?
Přišel s hypotézou, že jsem potomkem a legitimním následníkem vládnoucí Bádenské dynastie, jehož odstraněním se uvolnila cesta k moci vedlejší větvi rodu… Ale dříve, než se svým pátráním skončil, sám podlehl atentátu.
A kdo tedy skutečně jste?
Nevím. Jsem dítě Evropy. Rád bych poznal svou skutečnou matku a věděl, kdo byl mým otcem. V expozici muzea v Ansbachu jsou předloženy testy DNA. Jedna sada, pořízená z krvavé skvrny na spodním prádle, hypotézu mého šlechtického původu vyvrací. Druhá, novější, pořízená z údajně mých kadeří uložených v etuji, ji naopak potvrzuje. Dramatik Jan Vedral nechává rozhodnutí na divácích a byl by nejradši, kdyby dospěli k poznání, že každý z nás je v tomto světě svým způsobem Kašparem Hauserem.
