Významné životní jubileum slaví v srpnu dva členové vinohradského souboru: Libuše Švormová a Jaroslav Kepka. S hlubokou poklonou před jejich hereckým uměním a s přáním všeho nejlepšího vám nabízíme jejich vyznání divadlu, jak je oba svěřili měsíčníku DnV.
S Libuší Švormovou jsem se setkal po zkoušce hry Bytná na zabití, kde vytvořila hlavní roli paní Wilberforceové, o které v tu chvíli ovšem ještě netušila, že jí v letošním roce přinese cenu vinohradských diváků v kategorii nejoblíbenější herečka.
„No, řekněte sám, není tohle divadlo krásné?! Úžasný závěr mojí herecké kariéry,“ rozhlížela se kolem sebe, jako by nevěřila, že se – po více než třiceti letech v Městských divadlech pražských a hostování na menších scénách – vrátila zpátky na velké divadelní jeviště. „Chtěla jsem být i profesorkou přírodopisu, četla jsem si Klíč k určování rostlin, ale později na střední výtvarné škole už vyhrálo divadlo. Jako jedno z prvních představení jsem viděla Evženii Grandetovou s Danou Medřickou v hlavní roli, šla jsem domů úplně oslněná a říkala si, jednou takhle hrát divadlo, to bych byla šťastná. Jenže jsem hrála úplně jiný obor.
Ve stylu komedie, jaký nabízí „Písnička“ Noëla Cowarda nebo Linehanova Bytná na zabití, jste se ale vyučila v Městských divadlech pražských pod vedením ředitele a režiséra Oty Ornesta…
Ano, konverzačka byla u pana ředitele Ornesta králem. Celý život mám ráda hry, kde jsou výborně napsané dialogy. Proto jsem si tak zamilovala Wildova Ideálního manžela nebo Jak je důležité míti Filipa. Takzvané vizuální divadlo, kde slovo je až na druhém místě, to mě nikdy nepřitahovalo. Zato „Písnička“ mě oslovila už při čtení. Hned totiž poznáte, když divadelní hru napíše herec pro své kolegy nebo dramatik, který zná velmi dobře divadelní prostředí. Noël Coward „Písničku“ věnoval právě takovým „starým bábám“ od divadla, jaké jsme se tu převážně sešly. Mám ráda postavy napsané autorem, který v textu myslí na herce.
Vrátilo se vám v Divadle na Vinohradech něco z toho pocitu „domácího“, až rodinného vztahu, jaký jste kdysi poznala v Městských divadlech pražských?
Zákulisí v Divadle na Vinohradech je podobné, to je můj další splněný sen. Protože zájezdová představení, kterých mám v diáři stále dost, potřebují hodně energie. Na Vinohradech je perfektní servis. Celý život jsem si vážila všech lidí „za oponou“, kteří především vytvářejí zázemí divadla, jeho atmosféru a humor. Je to velmi osobní pocit, ale divadlo skutečně může být jako vaše rodina, když se to povede. A věřte mi, technikům, garderobiérkám, lidem z produkce nebo obchodního oddělení bych, za to, jak nám pomáhají, přála jeden velký aplaus na konci každého představení!
Jaroslav Kepka je členem vinohradského souboru od roku 1962. Režisér Luboš Pistorius si ho nejprve z DAMU odvedl do plzeňského Divadla J. K. Tyla a hned potom na Vinohrady. „Učil mě, jak ,vnímnout‘ celý prostor divadla, ještě dřív, než vůbec poprvé vstoupím na jeviště, a dostal jsem od něj pěkné příležitosti, např. Míťu v Pavlíčkově dramatu Nanebevstoupení Sašky Krista nebo pátera Riccarda Fontanu v Hochhuthově hře Náměstek.“ Když přišla řeč na Čapkova Loupežníka, Jaroslav Kepka se mi přiznal, že si svou zatím poslední roli Havíře skutečně zamiloval: „Od Čapka je to krásně napsané a záleží na tom, co ten paňáca na jevišti – jestli to nechá pouze na povrchu, to je jedna možnost, nebo si to zpracuje jako poselství. Od dětství jsem ministroval, a tak Havířovo ,Všechno jsou pokyny z onoho světa‘ nejsou pro mě jenom prázdná slova. Když opravdu věříte, že nás něco ,shora‘ ovlivňuje, Havířovy věty se pak snadno stanou vaším slovníkem.“
V čem je to umění, vymodelovat si i malou roli tak, aby si ji divák zapamatoval?
To kdybych věděl… Asi vážně platí, že není malých rolí, každá má ve hře své místo a rozsah. Nesmíte jít „přes čáru“, žádné nadbíhání divákům, aby si mě všimli. Zrovna jako ten můj Havíř: „Protože copak o trochu světla. Radši bych vám podal světlo duchovní. Světlo lepší cesty, pane…“ Říkám to všechno pokorně sám za sebe a to je můj klíč, jak si tu roličku „postavit“. V malé roli nemůžete čarovat, musíte jít rovnou za postavou.
Nebude to banální, ptát se vás, čím pro vás bylo a zůstává Divadlo na Vinohradech, po tolika letech v jediném angažmá?
Odpovím vám věnováním, které mi do své knihy Konec patriarchátu vepsal František Pavlíček, dramatik a ředitel Vinohradského divadla: „Jaroslavu Kepkovi, mně nejmilejšímu členu ,pánské gardy‘ Divadla na Vinohradech.“ V tom je všechno. Naše zlatá pánská šatna F, celoživotní herecká přátelství z Vinohrad a taky moje nadějné vinohradské začátky. Milovaná Olga Scheinpflugová říkávala: „Stárneme jenom my, herci, ale ne postavy, které jsme přivedli na svět.“
–rt–
Slavnostní představení Linehanovy komedie Bytná na zabití a Čapkova Loupežníka, věnovaná oběma jubilantům, uvádíme v sobotu 19. září v 19 hodin a v sobotu odpoledne 26. září ve 14 hodin.
