Narodil se 30. dubna 1924 Malenovicích u Zlína, kde vyrůstal v proletářské rodině úředníka zdravotní pojišťovny, která v mnohém ovlivnila jeho budoucí kroky, pohled na život i jeho rozpory. Po maturitě na reálném gymnáziu ve Zlíně byl už za protektorátu nasazen v Baťových závodech do výrobny pneumatik. Během vojny (1945–1947), kdy byl členem Armádního uměleckého souboru, se rozhodl přihlásit k talentovým zkouškám na DAMU. Asi bylo štěstí, že mu předseda výběrové komise Karel Höger doporučil, aby rovnou nastoupil k divadlu jako elév, protože se vrátil do Zlína (tehdy už Gottwaldova) a potkal se tu se skupinou talentovaných mladých herců (Adamíra, Holý, Langmiler, Böhmová, Benešová), vedenou generačně spřízněným režisérem Jiřím Dalíkem. Nadšeně tady vznikalo dramaturgicky nové, ale hlavně autorské divadlo, čerpající témata ze „skutečného života obyčejných lidí“, a Ilja Prachař začal psát své první divadelní hry: Zlatá srdce, Domov je u nás, Intermezzo, Svět, kde se nežebrá a především Hádajú sa o rozumné, za kterou získal státní cenu. Po pěti sezonách odešel s částí souboru a režisérem Dalíkem do Ostravy, ale už v roce 1954 se objevil v Praze, v Divadle S. K. Neumanna v Libni, kam ho angažoval ředitel a režisér Jan Strejček. Pětileté libeňské období patřilo k šťastným, herec a režisér divadla Václav Lohniský se pokoušel o ambiciózní repertoár, prosazoval nové dramaturgické směry, které sem nasměrovaly pozornost odborné veřejnosti i publika a Iljovi Prachařovi nabídlo libeňské období zajímavé herecké příležitosti. Pro divadlo psal v té době své první divadelní hry také Jaroslav Dietl a s ním se Ilja Prachař znovu sešel i jako autor – bydleli nedaleko sebe v Krči a společně psali scénář k prvním dílům Tří chlapů v chalupě, a hlavně k nejstaršímu českému televiznímu seriálu Rodina Bláhova, ve kterém zároveň i hrál.
V roce 1959 vstoupil Ilja Prachař poprvé na jeviště Vinohradského divadla, které se pomalu vzpamatovávalo z armádní éry padesátých let a začalo se pouštět do dramaturgicky svobodnějšího repertoáru. Jednou z prvních rolí byl Alois Piškytle v Drdových Dalskabátech s Vlastou Chramostovou jako Plajznerkou a pak už následovala 60. léta, která mu přinesla role v inscenacích dramatizace Čapkovy Války s mloky nebo Pavlíčkovy adaptace povídek Isaaka Babela Nanebevstoupení Sašky Krista, titulní roli v Haškově Švejkovi, Caesara v Shawově Caesarovi a Kleopatře s Jiřinou Jiráskovou, Doolittla v Pygmalionu, Dantona v Büchnerově Dantonově smrti, později Porotce ve Dvanácti rozhněvaných mužích, Helmera v Ibsenově Noře, Timsona v Králi Krysovi, Čebutykina ve Třech sestrách nebo titulní roli v Molièrově Tartuffovi. Obsazovali ho všichni vinohradští režiséři – Pistorius, Dalík, Dudek i Remunda, díky svému typu byl vyhledávaným představitelem charakterních a vitálních komických, tragikomických i tragických postav. V televizi a ve filmu byl často obsazován do záporných a neoblíbených postav funkcionářů, úředníků, policajtů, ale sám se necítil být „zaškatulkován“. Na konci kariéry měl za sebou na tři sta divadelních, filmových a televizních rolí a až do pozdního věku, kdy začal mít zdravotní problémy, ho bavilo zkoušet i točit. Měl silnou vůli, a hlavně byl kliďas, doma rád odpočíval, moc nemluvil a největší odměnou pro něj byla zahrada na milované chalupě v Doubicích. Sám moc nesportoval, ale byl vášnivým sportovním fandou, především fotbalové Slavie. S Jiřím Dalíkem, Radkem Brzobohatým a Karlem Hovorkou starším měli na stadionu v sektoru C rezervovanou dokonce svoji divadelní 6. řadu! Ilja Prachař byl také jedním z „členů“ proslavené vinohradské rekvizitárny, která je dnes už sama o sobě fenoménem. Mezi všemi vyhlášenými kolegy, jakými byla slavná vinohradská garda – pánové Kopecký, Pleskot, Brodský, Racek, Haničinec, Brzobohatý, Hanzlík, Kepka, Bičík, Plachý nebo Prachařovi vrstevníci Bláha, Brousek a Krška, měl své čestné místo v křesle u okna.
Začátkem devadesátých let omezil Ilja Prachař svoji uměleckou činnost, které se musel definitivně vzdát po mozkové mrtvici. Byl velký čtenář, poslouchal rád vážnou hudbu, a měl by tedy víc času na koníčky i na mimodivadelní přátele… Kdyby ho však nedostihla vážná nemoc, které podlehl před deseti lety, 10. srpna 2005 krátce po svých jedenaosmdesátých narozeninách.
Autorka byla dramaturgyní DnV v letech 1993–2006.
