„Začnu tím samozřejmým: dramatik píše hry. Zvolil si hry jako svůj způsob vyjadřování. Kdyby se dovedl jasněji vyjadřovat v přednášce, bude přednášet… Zvolil si ale divadlo coby nejrafinovanější a nejkomplexnější způsob, jak promlouvat k publiku,“ tak svůj život v dramatickém umění charakterizoval sám sir David Hare, vedle sira Toma Stopparda (jehož „milostný špionážní thriller“ Dvojitý agent má DnV rovněž na repertoáru) nejrespektovanější britský dramatik současnosti.
Premiéra každé nové hry, kterou napíše pro londýnské Národní divadlo (a že jich napsal již na dvacet), je v Británii vyprodána dlouho dopředu a stejné je to i s pěknou řádkou repríz. Ačkoliv se v Čechách netěší takovému věhlasu, je Hare našim divákům stále bližší, a to i díky profesi filmového scenáristy (oscarové hity Hodiny a Předčítač). Jednu z nejlepších hareovských inscenací na českých jevištích má na svém kontě současný umělecký šéf DnV Juraj Deák – tehdy, roku 1999, šlo o hru Jak to vidí Amy. Bylo proto jenom logické, že právě on se pustí i do Hareovy novější hry.
Ústřední metaforu „Nevzdávej to“ nalezl David Hare (ale také náš inscenační tým v čele se scénografem Davidem Bazikou) ve squashové hře. Nejenže přesně popisuje postavení lobbisty Otto Fallona (Václav Vydra), u nějž se vše sbíhá, aniž by musel opustit svůj dům v Hampsteadu: „Jak to děláš? Stojíš uprostřed kurtu a ani se nehejbeš.“ Ale squash našel odraz i v prudkých slovních výměnách postav (co obraz, to vlastně nový duel), a zvláště figury Lori (Zuzana Vejvodová) a Mika (Tomáš Dastlík) musejí nezřídka propadnout pocitu, že svými argumenty jen naprázdno „buší do zdi“.
Reakce premiérového publika potvrdily, že označení „společenská komedie“ nebylo pouhým marketingovým trikem. David Hare propojil velkou politickou hru se vztahovou komedií (opět ne nepodobně s Tomem Stoppardem). V programu k inscenaci to výstižně pojmenovává překladatel hry Michal Zahálka: „To, že hra spojuje otázky soukromé a otázky společensko-politické, ovšem není dramatikovou rafinovanou metodou, jak do atraktivního vztahového balíčku propašovat nepříjemné téma, nýbrž důsledkem toho, jak se to privátní a to politické v našich životech prolíná: nelze žít mimo politiku a právě tak nelze dělat politiku mimo život.“
Zahálkovi ponechme i závěrečná slova, která podtrhují, v čem tkví půvab poslední vinohradské premiéry v sezoně 2014/2015: „Svět ‚Nevzdávej to‘ je světem bez kladných a záporných hrdinů: není to hra, dejme tomu, o tom, jak to mladá idealistická učitelka natře zlé a cynické ministryni. Ta učitelka totiž není zdaleka jednoznačnou postavou – a ta ministryně je naopak přes všechny chyby a nedostatky někým, komu lze bez potíží rozumět. A právě hry, která je o politice – aniž by nám ovšem o politice opakovala to, v čem se takzvanou ‚satirou‘ neustále utvrzujeme, totiž že všichni politici jsou hloupí a/nebo zlí –, je českému divadlu, myslím, silně zapotřebí.“
–red–
