Jana Hrubá s Danielou Kolářovou a Andreou Elsnerovou
na první čtené zkoušce inscenace Kdokoli, leden 2015
Ze všech „neviditelných“ divadelních profesí, bez nichž by představení nevzniklo, ale které se na jeho konci nechodí děkovat na forbínu, má být nejméně viditelná nápovědka neboli – jak se dříve říkávalo – suflérka.
„Diváci mě nesmějí vidět ani slyšet. Zato herci mě musí slyšet i šeptat,“ vypráví zkušená vinohradská nápovědka Jana Hrubá, která nastoupila do Divadla na Vinohradech jako absolventka konzervatoře v sezoně 1971/72 a zahrála si řadu menších rolí. Své osudové angažmá však na Vinohradech získala – aniž to tušila – až o čtyři roky později. Tenkrát onemocněla jedna ze dvou tehdejších nápovědek a vedení divadla nabídlo Janě práci nápovědky na inscenaci Věc Makropulos, kterou právě začínal zkoušet Zdeněk Míka s Jiřinou Švorcovou v hlavní roli. Herci a kolegové „novicku“ v nové roli podrželi a chválili, a tak Jana Hrubá získala nejprve smlouvu na jeden rok a v lednu 1978 podepsala jako suflérka stálou smlouvu, kterou má dodnes.
Mladá, trochu drzá a nebojácná, tak vidí sebe samu ve svých začátcích, kdy jí i v nápovědě pomohly zkušenosti z konzervatoře a z amatérského divadelního souboru. „Uměla jsem dobře mluvit, ,nešumlovala‘ jsem, a to je pro nápovědu velmi důležité. Herci vám totiž musí rozumět každé písmeno. Postupně jsem získávala zkušenosti a pochopila, jak vůbec napovídat: Někdy stačí hercům ,hodit‘ jen dvě tři slovíčka, a už se ,chytnou‘. A při představení nemůžu jen mechanicky sledovat text hry, ale musím herce stále pozorovat, abych poznala, kdy mě potřebují.“K suflérkám patří především postřeh a velká pohotovost. „Herec Vladimír Krška prý říkával, že postřehu a pohotovosti se nedá naučit, ale člověk to musí mít v sobě,“ souhlasí Jana Hrubá. „Podmínkou mojí práce je zejména naprosté soustředění během každého představení. Nesmíte myslet na nic jiného, což je obtížné třeba v situacích, kdy máte nějaké osobní starosti. Prostě absolutně všechno vypustit. Stalo se, že mi při představení na chvilku utekly myšlenky, a najednou jsem s hrůzou zjistila, že jsem se ,zasekla‘ na předchozí stránce a herci už jsou v textu o kus dál. To se pak opravdu leknete a horečně hledáte v textu správné místo.“
Nápovědka Jana Hrubá a Jiří Pleskot
na čtené zkoušce, počátek 80. letUž dávno z divadel zmizely rozkošné nápovědní budky ve tvaru mušlí, na Vinohradech dnes nápovědky sedávají buď po straně jeviště v portále nebo v předních lóžích, ale stále platí, že by nápovědka neměla hercům předehrávat, měla by mluvit v jedné tónině a mít nosný hlas. Nosný hlas je dar od přírody i záležitost hlasové „techniky“, zakládali si na ní zejména staří herečtí bardi, kteří když na jevišti šeptali, byl jejich hlas zřetelně slyšet i na druhém balkoně. Nápovědka ovšem nepůsobí jen při představeních, důležitou roli má během celého zkoušení divadelní hry. Na první tzv. čtené zkoušce si herci s režisérem celý text přečtou a postupně se dělají škrty a různé změny. Úkolem nápovědky je všechny – i ty nejmenší – úpravy „fixovat“: sledovat a zaznamenávat, a tím vlastně připravit definitivní textovou verzi hry. Těsně před dekorační zkouškou na jevišti musí pak odevzdat kompletní text a vzniká nápovědní a inspicientská kniha a vytisknou se také texty pro osvětlovače, zvukaře a další pomocné technické profese. Někdy se text upravuje dokonce ještě před generálkou, a potom je třeba znovu všechno ještě jednou přepsat a doplnit. Nápovědka totiž ručí za konečnou – jevištní – verzi textu, což oceňují především herci při nečekaném „záskoku“. Ve své nápovědní knize si Jana Hrubá dělá speciální značky, aby v případě nemoci mohla text bez potíží napovídat některá kolegyně. „Od chvíle, kdy se začne aranžovat v prostoru, začínám hercům předříkávat celý text. Někdy mě herci sami upozorní: ,Už nemusíš, už to umím‘ nebo mě požádají, abych jim ,hodila‘ jenom některé části. Přesně poznat, co je právě potřeba, aby herec v roli pokračoval sám a bez problémů, to je právě velké umění nápovědky…“ Na generálkách by už herci měli svůj text znát nazpaměť, nápověda pomáhá většinou jen s drobným zaváháním. Nejnáročnější bývá samozřejmě premiéra, teprve během repríz nervozita povolí. „I potom se ale stane, že za mnou přijde někdo z herců a řekne: ,Dnes mě raději hlídej, nejsem ve své kůži…‘ “ usmívá se Jana Hrubá, „ale nakonec stejně všechno vždycky dobře dopadne…“
