Vaší zatím poslední rolí v Divadle na Vinohradech je spisovatel Jiří Zloch v lyrickém dramatu Fráni Šrámka Plačící satyr. Pokolikáté jste se ve svém dosavadním hereckém životě se Šrámkem setkal?
Jako herec jsem se s ním při práci na „Satyrovi“ setkal vůbec poprvé, ale důležité setkání jsem zažil jako adept herectví – k přijímacím zkouškám na DAMU jsem měl totiž připravenu Šrámkovu slavnou básničku Raport. Svým způsobem mi tak Fráňa Šrámek pomohl k tomu, abych mohl dnes dělat to, co dělám – a teď jsem se ke Šrámkovi po třiceti letech zase vrátil.
Byla práce na inscenaci Plačící satyr v něčem výjimečná?
Bylo třeba věnovat velkou pozornost textu, který sice není přímo ve verších, ale každá věta má specifickou stavbu, takže přehodit jediné slůvko znamená ztratit vnitřní rytmus. Ambicí nás všech bylo, aby nám text tak „zdomácněl“, že krásný Šrámkův jazyk, se všemi přechodníky a dalšími neobvyklými tvary, bude na jevišti působit úplně přirozeně. Jak říká kolegyně Simona Postlerová, diváci nám musí uvěřit, že se tak opravdu mluví. Je to docela náročné, ale zároveň – když se nám to povede – tak i velmi příjemné.
Jméno postavy, kterou hrajete – Jiří Zloch, může v divákovi vyvolat představu čehosi zlého či zlověstného… Jaký je to člověk?
Je to muž, který sice navenek vystupuje krutě, ale někde uvnitř je velmi citlivý, vnímavý, rozbolavělý a pomocí určité krutosti se brání. Ale tak to přece ve vztazích je – vztahy někdy bývají kruté, a pokud si je nechceme připustit nebo na ně ještě nejsme zralí, reagujeme nepřiměřeně.
Ve hře vystupují tři spisovatelé a v každém z nich je něco ze Šrámka. V mé postavě je myslím nejvíc obsažen šrámkovský tulák, který je zároveň tak trochu bolavým cynikem.
Proč hrát křehkou a lyrickou hru na počátku dravého a dynamického třetího tisíciletí?
Doufáme, že by tato inscenace mohla ukázat, že je i dnes možné mluvit jiným jazykem nebo že se k sobě můžeme jinak chovat… Důležité jsou přece lidské city, na tom se nic nezměnilo.
Věřím, že když se diváci zaposlouchají do Šrámkova poetického a bohatého jazyka, budou strženi. V dnešním světě a v běžném životě nám bohužel lyrika chybí. A to je škoda. Zkusme ji do života tímto způsobem dodat.
–red–
