6. dubna roku 1950 dovršil Jiří Frejka šestačtyřicátý rok svého života. Kdyby bývalo vše probíhalo tak, jak si předsevzal, odpočíval by právě po premiéře Shakespearova Hamleta, kterého chtěl uvést s Otomarem Krejčou v titulní roli. Namísto toho zkouší Ivanovův Obrněný vlak: hra z období bolševické revoluce měla zahájit novou éru vinohradského jeviště, které mělo záhy přejít pod patronaci ministerstva obrany a po sovětském vzoru se stát Divadlem československé armády…
Vraťme se však do léta roku 1945, kdy se Jiří Frejka stal vinohradským ředitelem. Čtyřicátník na vrcholu sil má za sebou úspěšnou patnáctiletou éru v činohře Národního divadla. Tam ovšem po květnové revoluci přichází Jindřich Honzl – kdysi spolu začínali v avantgardním Osvobozeném divadle, ale pak se jejich cesty rozešly, aby nyní dostal ve zlaté kapličce přednost komunista před „politicky nespolehlivým“.
Ač odsunut z první scény, Frejka se nevzdává: se souborem, do něhož k Jiřímu Plachému, Jiřině Štěpničkové, Vladimíru Šmeralovi, Jaroslavu Marvanovi či nejmladším hvězdám Rudolfu Hrušínskému a Daně Medřické angažuje další talentované mládí – především Otomara Krejču, Antonii Hegerlíkovou, Jaroslavu Adamovou, Radovana Lukavského a režiséra Jaromíra Pleskota –, se mu daří v krátké době vytvořit inscenace, které ani po dlouhých desetiletích nevymizely mnoha divákům z paměti. Rozkročen mezi Shakespeara a Molièra, Rolanda či Neveuxe a Shawa, režíruje svébytné jevištní básně, které ovšem současně rezonují s „duchem doby“ a kterými navazuje na to nejlepší, co dokázal v Národním divadle. V Macbethovi s Otomarem Krejčou vyostřuje příběh kariéristického mládí bezohledně se deroucího k moci, Snu noci svatojánské vtiskne spolu s dravou hravostí, ztělesněnou Pukem Jaroslavy Adamové, opravdu snovou atmosféru, kterou neztrácejí ani bujné Veselé windsorské paničky… Vedle vášnivě baladického Thésea mořeplavce hořce směšný Zdravý nemocný i dramaticky vyostřená kritika pokrytecké společenské morálky v Gribojedovově Hoři z rozumu… K ruským autorům – a od nich k sovětským – se obrací také po komunistickém převratu v únoru 1948, kdy se radikálně mění jeho postavení.
Obrněný vlak, který režíruje na jaře 1950, jen pár týdnů předtím, než je doslova vyhnán z divadla, už ho nezachrání. Tehdejší odborářská „závodní rada“ i místní organizace KSČ v divadle bojují proti Frejkovi pomluvami a zákulisními machinacemi i udáními, adresovanými zřizovateli a „vyšším místům“ – a nešlo přitom o nic jiného než o „odstranění pevné ruky ředitele“, jak připomíná Frejkův dramaturg Karel Kraus. Arogantní nedočkavost arivistické části mladé generace, která po roce 1948 vsadila na politickou příslušnost k vládnoucí straně, směřuje k jedinému, zbavit se svého učitele (osmadvacetiletý předseda stranické organizace Václav Špidla je profesorem Frejkou angažován ze školního divadla DISK) – a nemůže-li zpochybnit jeho uměleckou kompetenci, zaměří se na nedostatky v hospodaření a řízení divadla, pro které se jako záminka hodí i trapná historka s již zmiňovaným obsazením Hamleta (na titulní roli si dělal nárok tehdy mocný odborářský funkcionář Vladimír Šmeral). Ve snaze zaštítit se proti útokům odborářů a základní organizace KSČ zevnitř divadla, podle nichž ředitel „nedorostl ani politicky, ani odborově funkci, která mu byla svěřena“, hledá Frejka záchranu v obnovené myšlence z prvních poválečných měsíců: totiž aby bylo Vinohradské divadlo ustaveno jako armádní scéna, o což nyní usiluje nový ministr obrany Čepička. A Frejka doufá, že se stane staronovým šéfem reorganizované scény. Inscenace Obrněného vlaku tak mohla být považována za vhodný začátek „nové éry“ armádního divadla...
21. června 1950 vydává ministr obrany Čepička rozkaz, jímž je Ústřední divadlo československé armády zřízeno. „Vyšší orgány“ – tehdejší Kulturní rada KSČ i obávaná Divadelní a dramaturgická rada, dokonce i ministr informací a osvěty – jsou jmenování Frejky uměleckým šéfem nakloněni víc než odboráři a mladí komunisté v divadle, dokonce o něm rozhodnou – ale nakonec musejí pod nepřátelským tlakem z divadla kapitulovat.
Jiří Frejka se v této době (poprvé podle svědectví dochovaných dopisů i přítele Josefa Trägera uvažuje o dobrovolném odchodu ze života) zachraňuje prací – režíruje Beaumarchaisovu Figarovu svatbu a nabízí ji novému řediteli nově zřízených Městských divadel pražských Otovi Ornestovi. Jeho samotného nakonec zachrání Jan Werich, když ho na podzim roku 1950 pozve do divadla v Karlíně. Nastává poslední etapa Frejkova života, kterou sám dobrovolně ukončí 27. října 1952.
(Pozn.: Osudům Jiřího Frejky (nejen) v době jeho „odsunu“ z Vinohrad do Karlína je věnována kniha Frejkovy Schovávané na schodech. Poezie a politika, kterou její autoři představí v nové zkušebně Divadla na Vinohradech 15. dubna od 17 hodin.)
