„Dějiny evropského dramatu jsou svým způsobem dějinami poznání vztahů v evropské rodině. Díky divadelním hrám všech žánrů můžeme sledovat, jak se instituce rodiny vyvíjela, jaký obsah a smysl měla v různých společenských uspořádáních, jak byla spravována, jaké hodnoty lidem zajišťovala a jaké překážky pro ně představovala,“ tak v souvislosti s hrou Poslední z Haussmanů upozornil šéfdramaturg Jan Vedral na jednu ze základních dramaturgických linií Divadla na Vinohradech, ve které pokračují například i nedávno uvedení Krležovi Glembayové.
Na otázku, proč se rozhodl napsat tuto tragikomickou bilanci rodu Haussmanů, odpovídá objev současné britské dramatiky Stephen Beresford: „Mám pocit, že spisovatelé mé generace si kladou podobné otázky o svých rodičích, jaké si kladla generace našich rodičů v 60. a 70. letech o svých rodičích v době těsně po válce. Tehdy se svět změnil a existoval velký příslib změny k lepšímu. Ale ty nadějné vyhlídky jaksi ztroskotaly. A já mám pocit, že podobně já a autoři mé generace se díváme na dobu 60. let jako na období, kdy se svět změnil a byla tu nová naděje, která taky zhasla.“
Jak v programu k inscenaci podotýká její dramaturg Milan Šotek, za základní metaforu hry slouží Beresfordovi zanedbaná, zaneřáděná rodinná vila (de facto art deco proměněné na squat), kterou je třeba vyčistit stejně jako vztahy mezi členy rodiny. Očista – umocněná ještě přítomností bazénu – má pak ve světě nekonečného rodinného tripu plného alkoholu ještě jeden zcela konkrétní význam. Aby se mohla nejužší rodina smířit, musí v jeden okamžik (doslovně i přeneseně) vystřízlivět a podívat se na svou přítomnost (v níž se v dobrém dramatu vždy protíná minulost s budoucností) s čistou hlavou.
Na nevídaném úspěchu Beresfordovy hry se zajisté pozitivně podepsalo nehledané, prožité téma, jakož i vlastní herecká zkušenost autora. Tu oceňuje i představitel postavy Petera Svatopluk Skopal, který se ve hře nachází mezi dvěma ženami, Danielou Kolářovou a Simonou Postlerovou: „To je přece figura! A vůbec celá hra… Měli bychom panu Stephenu Beresfordovi poděkovat. Není divu, když herec píše pro divadlo, myslí na herce. Šest rolí, šest osudů, a všichni mají co hrát. Navíc Peter, jak se říká, nešustí papírem. Naopak. Je to role ze života a je výborně napsaná. Moc se mi ten příběh líbil, hned po prvním přečtení.“
Uvádět vedle české a světové klasiky také současné hry patří přímo k povinnostem divadla našeho typu a v režii Petra Kracika bytují Haussmani na jevišti Divadla na Vinohradech již téměř rok. Kdo jste je dosud nestačili navštívit, neváhejte!
–red–
