Ota Sklenčka (Billy Rice), Z. Adamovská (Jana Riceová) a J. Štěpánková (Phoebe Riceová),
J. Osborne: Komik, r. J. Dudek, 1992
Poprvé jsem Otu Sklenčku blíže poznala nikoliv v divadle, ale na loďce na Sázavě. Jezdila jsem totiž k tetě, která měla chatu blízko Sklenčkových. Byl vášnivým rybářem a zasvěceně nám vyprávěl o rybách, o proměnlivosti řeky, o životě stromů… Až později jsem v jeho hereckých výkonech objevovala tu něžnou upřímnost srdce, se kterou se tehdy vyjadřoval o milované přírodě.
Ota Sklenčka patřil mezi herce, kteří svou výrazností vytvářeli profil divadla, byl hereckou osobností a pro každou inscenaci nesmírným přínosem.
Když nacisté zavřeli vysoké školy, začínal studovat na lékařské fakultě; snažil se dostat na pražskou konzervatoř, ale na doporučení zkusil rovnou angažmá v divadle. Nastoupil v roce 1942 u kočovného Horáckého divadla, a jak později vzpomínal, byla to ta nejlepší škola. Chlapecké či milenecké role ho převážně minuly, nebyl Franckem v Maryše, ale hned Vávrou. Navrhoval také často jevištní výpravy (prokázal výtvarný talent a celý život rád maloval) i režíroval. Právě v Horáckém divadle se seznámil s absolventkou konzervatoře Ninou Popelíkovou, spolu odešli do divadla v Táboře a následně pak do Teplic a Liberce. V roce 1951 se stali členy vinohradského Divadla československé armády. V tehdejším tendenčním repertoáru byl Ota Sklenčka představitelem důstojníků i velitelů, námořníků i partyzánů, ale také např. Tartuffem či Filipem II. v Schillerově dramatu Don Carlos.
Po deseti letech vyměnil vinohradskou scénu za Městská divadla pražská (1961–1975) a svým autentickým herectvím, poctivým přístupem a pracovitostí na zkouškách si získal režiséry, zejména pak náročného Alfréda Radoka. Ve vzájemném porozumění vytvořil jednu z hlavních postav Jeroma de Lavoisiera v nezapomenutelné Radokově inscenaci Hra o lásce a smrti (1964); následoval Terence v Sestupu Orfeově. To jsem ho již v MDP potkávala, někdy se přišel po zkoušce do dramaturgie i na chvíli posadit. Působil unaveným dojmem, jeho mohutná postava odpočívala v uvolněné poloze, jen oči byly stále živé, s ohníčky humoru. Na jevišti se však proměnil, energií přímo sršel, trochu zastřený hlas obsáhl celé jeviště, krotil výbušný temperament, na přesných místech zazněl drsný patos. Měl velký cit pro dramatičnost zejména v dialogu, udržoval rozporuplnost i určité tajemství postavy. Vévoda z Lancasteru v Richardovi II., Serebjakov ve Strýčku Váňovi, tajný rada Klausen, který se vzepře rodině a hájí svou lásku k mladé dívce (Před západem slunce)... V té době učil na DAMU a svou práci se studenty miloval. Jeho vyslovená obhajoba divadla jako by se obracela k mladým hercům: „Pro ta nikdy nekončící dobrodružství, pro ty neustálé zázraky živého herce s živým divákem mám svou práci rád. Proto také považuji divadlo za nenahraditelné.“ Zažila jsem jeho pedagogické schopnosti v praxi, v Daňkově hře Vrátím se do Prahy, kdy hrál biskupa Jana z Dranče a byl protihráčem mladého kariéristického vyslance, jehož představitelem byl František Němec. Jejich dialog o ceně lidského života, spravedlnosti, vlastním prospěchu byl naplněn vnitřním napětím, vzájemně se poslouchali v neustálém kontaktu, Sklenčka přesně určoval rytmus i intenzitu souboje, avšak Němec se mu postupně stával rovnocenným partnerem. Když bylo Sklenčkovi násilně ukončeno jeho působení na fakultě, odešel do Realistického divadla (1975–1989), kde se opět stal vůdčí oporou souboru. Svou divadelní pouť zakončil v souboru Divadla na Vinohradech. Kruh se uzavřel. Ale i zde ho ještě čekaly výrazné postavy, jako byl např. Přemysl Otakar II. v Závišovi z Falkenštejna nebo Billy Rice v Komikovi. Soupis jeho filmových, rozhlasových a televizních postav by potřeboval celou stránku. Nelze však opominout jeho nesmírně lidskou postavu Beďara v Hubačově hře Nezralé maliny.
Ota Sklenčka byl hercem velkého jeviště, ale stejně tak svou cudnou mužností, přemýšlivostí a dobrotou srdce dokázal navázat kontakt s diváky v komorním prostoru Violy a okouzlit je Seifertovými verši, které miloval a jimiž se rozloučil s básníkem při jeho pohřbu v kostele sv. Markéty v Praze na Břevnově.
Ota Sklenčka zemřel v sedmdesáti čtyřech letech v roce 1993.
Autorka pracovala jako dramaturg DnV v letech 1996–2007.
