Let na pravidelné lince z Moskvy do Prahy měl toho dopoledne roku 1988 málem zpoždění. Naše malá skupinka, delegace Divadla na Vinohradech, zdržovala odlet. Postrádali jsme předsedu stranické organizace KSČ, herce Václava Sloupa. Při pasové kontrole odvedly uniformy Václava kamsi dozadu.
Poslali nás do družebního Malého divadla, abychom domluvili hostování tamních národních umělců, kteří by na Vinohradech inscenovali Šolochovův ideologicky zatížený Tichý Don. Bylo nám jasné, že dohodu činovníků okupační moci je třeba nějak obejít. V divadle, kde jsme hráli perestrojkového Ajtmatova a chystali desetiletí zakazovaného Bulgakova, by taková inscenace znamenala ztrátu hodnověrnosti. Václav Sloup v roli funkcionáře tomu dobře rozuměl a i díky jeho obratnému, řadou úsměvů škvírek jeho očí provázenému manévrování jsme vezli jinou dohodu: režisér Andrejev zinscenuje u nás Vampilovův Lov divokých kachen.
Václav Sloup (1936–2014), herec vzácného komediálního talentu se schopností výrazné groteskní zcizující reflexe představované postavy, rozhodně nebyl intelektuál. Nebyl však ani žádný prosťáček, jakkoli ho do tohoto obsazovacího stereotypu předurčila první velká filmová role v Balíkově filmu Blbec z Xeenemünde (1962) a jeho výrazný a nápadný exteriér. Zejména za normalizace byl proto, žel, obsazován do rolí venkovských hlupáčků v rádiovkách a holinách ve filmech s družstevně-zemědělskou tematikou. Groteskní napětí rozporu mezi zjevem a obsahem mohl tak úspěšně uplatnit zejména v divadle.
Po studiu DAMU přišel do tehdy J. Grossmanem formované činohry Divadla Na zábradlí, která se záhy stala jedním z předních evropských divadelních souborů. Zde si zahrál Hugo Pludka v Krejčově slavné premiérové inscenaci Havlovy Zahradní slavnosti (1963) či Vladimíra v Hudečkově inscenaci Beckettova Čekání na Godota (1964).
Spolu s celým souborem slavného Zábradlí za normalizace prošel vývojem plným paradoxů. Dnes se nám 70. léta mohou jevit jako groteskní, ale ona byla prostě a jednoduše strašná a zničující. Grossman i Havel divadlo museli opustit, Sloup odchází roku 1977 do tehdejšího Divadla S. K. Neumanna, kde se později znovu setkává jak s Grossmanem, tak s Krejčou.
Jan Grossman si také přivedl v roce 1983 Václava Sloupa jako ideálního představitele titulní role pro svou inscenaci Haškova Švejka. Mezi představitele titulních rolí v osobnostně silném pánském souboru DnV ovšem Václav nezapadl. Hodně blízko ideální roli byl, podle mě, jako šantalózní úředník Kohoutek v Novákově inscenaci Hauptmannovy Zlodějské komedie (1986), kde jako vyšetřovatel mající usvědčit lidovou figuru pradleny Wolfové (J. Jirásková) neváhal v souboji dvou „selských rozumů“ použít výmluvného detailu, když si vyzul polobotky a mlátil jimi do stolu (jako Nikita Chruščov při památném projevu v OSN). Nezapomenutelný byl také jako kocour Kňour v Dudkově inscenaci Mistra a Markétky (1989).
Význam Sloupovy přítomnosti v divadle v době spějící k společenské změně však nespočíval ani tak v jeho herecké práci jako v jeho společenské činnosti. V roce 1986 převzal předsednictví divadelní organizace KSČ. Jak se z Grossmanova a Havlova herce stal přestavbový komunista, jsem nikdy zcela nepochopil, zato vím, co díky tomu, že Sloup zastával tuto tehdy veledůležitou funkci, bylo najednou v divadle, které se jak v 50., tak v 70. letech nepěkně potřísnilo kolaborací s totalitním režimem, možné realizovat. Angažování nových, režimu nepohodlných lidí do souboru, prosazování společensky otevřeného, občanského repertoáru (až po uvedení hry chartisty Topola v červnu roku 1989), odmítání dramaturgického diktátu (viz onen Tichý Don) – nic z toho by se v letech 86–90 v DnV nepodařilo, nebýt Václava Sloupa. Je třeba to přiznat a poděkovat mu za to.
Zapomněli jsme ho ovšem v Šeremeťjevu. Na poslední chvíli přivádějí uniformy herce k „chobotu“ do letadla. „Co chtěli?“ vrháme se na něj. „Ale no tak – byl jsem jim povědomej. Mysleli, že z nějakejch fotek stíhanejch špionů a zločinců. Až si jeden z nich vzpomněl na film Blbec z Xeenemünde. Byl to ve Svazu prej slavnej film. A já prej byl nezapomenutelnej. Jo – některý herci choděj v Cannes po červeným koberci – a tohle je zase, pánové, moje herecká sláva!“
