Novou divadelní sezonu jsme v Divadle na Vinohradech otevřeli v sobotu 6. září reprízou komedie To byla moje písnička!, kterou jsme uvedli jako benefiční představení herečky Jany Štěpánkové v den jejího životního jubilea. Ohlasy diváků na inscenaci Cowardovy hry už krátce po premiéře dávaly za pravdu dramaturgii, která pozvala na jeviště velké osobnosti nejen vinohradského jeviště: „Fantastické představení, skvělá lehce, ale velmi mile sentimenální předloha, hold vzdaný autorem stárnoucím hereckým hvězdám, bravurní herecké výkony, zoufalství, dojetí, nuda, spory, dětská radost, hravost, překrásná scéna, hudba, zpěv, tanec, prožité emoce na scéně…“ „Všichni účinkující podali skvělé výkony, ale především Jana Štěpánková radostně naivní povahu Sarity Myrtlové zvládla ze všech úhlů!“
Jsme rádi, že Jana Štěpánková opět po letech přijala nabídku „svého“ divadla, kde prožila krásných devětadvacet let a v paměti diváků jistě dodnes zůstává například v rolích královen ze shakespearovských inscenací Hamleta nebo Richarda III. Na prvním místě ale asi jednou provždy bude Marie Stuartovna z Boltovy hry Ať žije královna. „Role, která přišla v pravý čas. Na jevišti mi bylo krásně. Dodnes potkávám diváky, kteří mi děkují,“ vzpomínala Jana Štěpánková před časem v rozhovoru pro náš měsíčník a popsala i pocity, se kterými se do Divadla na Vinohradech vrátila: „Herci a herečky, to je už po letech úplně jiný ansámbl, ale všichni vzadu v zákulisí, technický personál… To mi až vehnalo slzy do očí, jak jsme si zůstali blízko. Musím věřit lidem, kteří stojí ve stínu za mnou, bez nich by v divadle nebylo nic. Atmosféru genia loci Vinohradského divadla podporují dílem právě mezilidské vztahy nejen v souboru, ale také s naší sekretářkou, garderobiérkami, jevištními mistry, inspicienty a mnoha dalšími. A když tohle nefunguje, můžete se snažit sebevíc, nebude to k ničemu.“ Je pro vás důležité, že jste hrála a hrajete na jevišti, kde se divákům klaněli také vaši rodiče? „Vždycky mě to napadne. A čím jsem starší, tak je ten sentiment silnější nebo důvěrnější. Nevím, ale občas mě napadne, že za kliku tady možná bral můj táta nebo že tady v portále čekala na výstup maminka. To se těžko popisuje. A pokud jde o mě a mého muže, tak je ten pocit ještě intenzivnější. Jaroslav Dudek nechal na Vinohradech srdce i duši.“ Režisér Jaroslav Dudek říkal, že Vinohrady jsou divadlem na lidský rozměr. Co tím přesně myslel? „To byl komentář vzhledem k Národnímu divadlu. Slavná historie, první scéna, ale protože v Národním pracují tři soubory, balet, činohra, opera, tak se tam všichni snad ani navzájem neznají. To se tady ve Vinohradském divadle stát nemůže. O Vinohradském divadle Jaroslav přemýšlel ve shodě s Chestertonem: ,Lidé nemilovali Řím, protože byl veliký. Byl veliký, protože ho lidé milovali.‘ V rozhovoru pro knížku Vinohradské listování napsal, že pro Vinohrady to platí stejně. ,Divák a jeho divadlo jsou spojité nádoby a recept je průzračně jednoduchý: Chce to dělat takové divadlo, aby ho lidé mohli milovat. Divadelní monolog je dialog s divákem a dialog dvou herců má třetího partnera v hledišti. Myslím, že diváci chodí na Vinohrady rádi proto, že cítí, že se tu s nimi počítá.‘ Právě takové divadlo bych přála divákům a tak citlivé diváky bych přála Vinohradskému divadlu.“ A my přejeme Janě Štěpánkové hodně zdraví a krásných hereckých příležitostí!
–red–
