František Pavlíček a Jiřina Jirásková
Šedesátá léta minulého století jsou obdobím rozkvětu českého divadelnictví. Divadlo intenzivně reagovalo na uvolnění poměrů, změněnou politickou a společenskou situaci a na nové možnosti tvůrčího vyjádření.
Vinohradské divadlo se během 60. let proměňovalo z propagandistické armádní platformy v reprezentativní scénu s kvalitním, a přitom divácky zajímavým repertoárem. Zásluhu na tom měl jednak Luboš Pistorius, který divadlo vedl v letech 1960–65, a zejména jeho nástupce František Pavlíček (a také režiséři Jaroslav Dudek a František Štěpánek).
František Pavlíček, rozhlasový, televizní a filmový dramaturg, dramatik a nezávislý literát, neměl ambice stát se divadelním ředitelem, ale byl z Divadla československé armády (tak se divadlo stále jmenovalo, i když jeho provozovatelem už byl Národní výbor hl. m. Prahy) osloven a posléze tuto funkci přijal. Kromě jiného měl zastavit odliv diváků, který přes veškeré snahy týmu jeho předchůdce divadlo postihl.
Pavlíčkovi se už v roce 1966 podařilo divadlo definitivně vymanit ze sféry ministerstva národní obrany a prosadit název Divadlo na Vinohradech, který vyjadřoval orientaci na pražského diváka – měšťana, nikoli na občana, unaveného neustálým náporem ideových výzev. Dokázal také odvrátit hrozbu dlouhodobě plánované přestavby budovy divadla v duchu socialistického realismu.
Změny nastaly pod Pavlíčkovým vedením i ve sféře uměleckého směřování divadla, a diváci se na Vinohrady opět vraceli. Pavlíček oživil zkušenost starých divadelních principálů „chceš-li diváky, mysli na herce“, a cíleně doplňovaný vinohradský herecký soubor se pod jeho vedením postupně dostal do vynikající kondice.
„… Řídil jsem se zásadou, že dobrý ředitel si do svého týmu vybírá pro jednotlivé úseky lidi znalejší a zkušenější, než je on sám. Na prvním místě bych jmenoval skvělého dramaturga, Helenu Šimáčkovou-Polachovou. Angažoval jsem zajímavé herecké posily: Miloše Kopeckého, Jiřinu Bohdalovou, Jaromíra Hanzlíka, Ilju Racka, Hanu Maciuchovou a další.
V původním souboru jsem se orientoval na ty nejlepší, na Vlastu Chramostovou, Jiřinu Jiráskovou, Karolinu Slunéčkovou, Vlastimila Brodského, Vladimíra Šmerala, Antonii Hegerlíkovou, Ivu Janžurovou a ještě bezmála tucet dalších. Zaměřili jsme se nikoli na divadlo velkých idejí, nýbrž na repertoár výrazných příležitostí pro herce. Současně jsme začali systematicky pracovat s několika významnými dramatiky, uvedli nové překlady a nové hry českých autorů a mezi dalšími i tři moje texty. Nakolik jsem k tomu všemu přispěl jakýmsi osobním podílem jako principál, to posoudili po mém nuceném odchodu povolanější,“ uvedl Fr. Pavlíček v roce 1990 v rozhovoru pro časopis Scéna.
„Pavlíček byl rozený ředitel,“ hodnotila ve svých vzpomínkách toto období Jiřina Jirásková, „… vnesl do divadla řád, vyžadoval přesnost, spolehlivost, důslednost. A nejen to: jeho krédem bylo, že když k nám přijde divák na konkrétní titul, a z nějakého důvodu uvidí jiné představení, musí odcházet stejně spokojený, jako by viděl to, co chtěl.“
Dramaturgie během Pavlíčkova ředitelského období uváděla i moderní západní dramata: O’Neill, Williams, Obaldia, Hochhuth, Hellmannová, Dürrenmatt, hrál se Shaw, Strindberg, Pirandello, Feydeau, Čechov, ale i Shakespeare, Goethe, Lermontov… Pavlíček sám považoval za své nejvýznamnější divadelní texty právě ty, které odevzdal vinohradskému divadlu – Nanebevstoupení Sašky Krista, Josefinu a Posedlost, hru vzniklou na motivy románu K. Čapka Život a dílo skladatele Foltýna.
Do souboru přišli i další výrazní herci – Radoslav Brzobohatý, Jaroslav Satoranský, Zdeněk Kryzánek, na Vinohradech hostoval Karel Höger a v titulní roli Čapkovy Matky v roce 1967 také Olga Scheinpflugová.
František Pavlíček musel v létě roku 1970 jako osobnost nepřijatelná pro normalizační politickou garnituru po stranických prověrkách divadlo opustit, s ním odešla i dramaturgyně Helena Šimáčková. Divadlo ještě nějakou dobu žilo z jejich vkladu, pověstná byla zejména vysoká úroveň vinohradského hereckého souboru. (Až téměř po čtvrtstoletí, v roce 1994, měla v DnV premiéru Pavlíčkova hra Chvála prostopášnosti. Šlo o třetí verzi textu, který autor napsal v roce 1968 pro mladičkého Jaromíra Hanzlíka.)
Začínala 70. léta a vinohradská scéna vstoupila do dlouhého období tzv. normalizace…
Vážení čtenáři, náš seriál o minulosti vinohradské scény v této podobě končí. Barvité historii našeho divadla se ovšem budeme trochu jinou formou věnovat i nadále.
