Sezona 2014/2015 znamená pro repertoár Diadla na Vinohradech doslova injekci české dramatiky. Nejenže ji započala premiéra Landovského Hodinového hoteliéra a uzavře veřejná generálka Vedralova Kašpara Hausera, ale v první čtvrtině nového roku se na vinohradské jeviště vrátí také dramatická tvorba Karla Čapka a Fráni Šrámka (premiéry za sebou následují přesně s měsíčním rozestupem). Divadlo na Vinohradech se tak ke svým historicky významným autorům začíná chovat způsobem, který měl být dávno samozřejmý – z repertoáru Comédie-Française přece také nikdy nezmizel Molière a na Brechta si vždycky bylo možné zajít do Berliner Ensemble. O tom, že současný vinohradský soubor přijal Šrámka za svého, svědčí i lednový výlet celého inscenačního týmu do básníkovy rodné Sobotky.
Uvedení Plačícího satyra v Divadle na Vinohradech však není jen přirozenou splátkou autorovi, který pro ně spolu s Karlem Čapkem a Františkem Langerem tolik dobrého vykonal, ale také návratem k šrámkovské citlivosti, které se nám jinak v dnešní době tak úzkostně nedostává. Mistrně to za nás zformuloval již Karel Čapek, který tuto hru roku 1923 coby tehdejší dramaturg Vinohradského divadla sám režíroval: „Býváme trochu primitivové, když vstupujeme na prkna; podáváme věci po lopatě a zacházíme i se svými figurami i s diváky jako s nedovtipnými hlupáky, jimž je nutno vše vykládat přímo dryáčnicky, jako když se vyvolává zboží na trhu. Fráňa Šrámek přinesl do českého dramatu veliké technické zjemnění, jehož jest se nám držeti pro dramatické řemeslo i dramatické umění.“
Po více než devadesáti letech tak na našem jevišti znovu vyroste zámeček paní Lídy Setumské (Simona Postlerová), který slouží co letní zotavovna stárnoucím spisovatelům. Jednoho léta tudy jako motýlek prolétne šestnáctiletá Ančka (Anna Linhartová), která vztahy mezi osazenstvem zámečku zamíchá vpravdě „turgeněvovsky“ a přítomné muže (Jana Šťastného, Svatopluka Skopala a Petra Kostku) vyprovokuje k posledním tvůrčím i životním vzmachům. Ze řetězu utržené mládí tváří v tvář posledním věcem člověka: „Vše zavoní silněji, přimísíme-li k tomu myšlenku na smrt,“ říká ostatně jedna z postav hry. Vždyť už v názvu Šrámkovy komedie – kterou u nás zinscenuje Radovan Lipus, tedy týž režisér, jenž je podepsán pod úspěšným Dvojitým agentem – jako by se přetahovaly tóny radostné a rozverné s těmi melancholickými.
–mil–
Fráňa Šrámek:Režie:Premiéra:Plačící satyrMartin Čičvák6. 3. 2014
