Malíř a scénograf Zbyněk Kolář se narodil 10. července roku 1926 v Kateřinkách u Opavy. Když jeho rodné město o dvanáct let později zabrali Němci, přestěhovala se celá rodina do Prostějova, kde na něj měli obrovský vliv vynikající a osvícení učitelé reálného gymnázia. Odešel odsud do Prahy, vyzbrojen touhou po dalším vzdělávání a hledání, kterou dále plně rozvíjel od svých dvaceti let na UMPRUM pod vedením prof. Aloise Fišárka. Po absolutoriu tu zůstal jako odborný asistent ještě další dva roky, ale touha pokusit se o umělecké vyjádření prostřednictvím divadla byla větší. Přijal nabídku Slovenského národního divadla v Bratislavě, kde strávil sedm „učednických“ let a vyzkoušel si práci od dekoračního malíře, přes kresliče, až po asistenta šéfa výpravy a jevištního výtvarníka.
Zpět do Prahy, do Divadla na Vinohradech, ho přivedl začátkem 60. let režisér Luboš Pistorius. Jejich první společnou inscenací byl v roce 1960 Aškenazyho Host. Zbyněk Kolář se stal kmenovým jevištním výtvarníkem divadla a v letech 1963–1970 i šéfem výpravy. V průběhu dalších let předkládal své scénické návrhy a nápady nejen Luboši Pistoriovi, ale spolupracoval i s dalšími režiséry: Janem Strejčkem, Ladislavem Stehlíkem, Františkem Štěpánkem. A blízkého a na více než třicet dalších let téměř výhradního spolupracovníka v něm našel nový člen režijního týmu Jaroslav Dudek. Od jejich první spolupráce na inscenaci Válka s mloky v roce 1963, přes jevištní ztvárnění adaptace Kafkova Zámku, Anouilhova Skřivánka, Kohoutova Augusta Augusta, augusta, poté Hamleta a Krále Krysu v 70. letech, Richarda III., Mistra a Markétku, Dům na nebesích, Cyrana z Bergeraku či Den delší než století v 80. letech, až po ty poslední – Kočičí hra, Jak snadné je vládnout, Julien začátkem devadesátých let, kdy s Divadlem na Vinohradech spolupracoval už jen jako host. Kolářovou důležitou partnerkou a dalším souznějícím členem uměleckého týmu se stala v roce 1978 nová stálá kostýmní výtvarnice Divadla na Vinohradech Jarmila Konečná. Jejich vzájemná divadelní spolupráce se vyznačovala respektem k charakteru textu a tématu divadelní předlohy, ale také respektem k divadelní budově a snahou o zachování jejího stylu. Právě v tom si s režisérem Jaroslavem Dudkem společně rozuměli, velmi dobře znali „svoje“ divadlo, jeho genia loci a jeho tvůrce.
Celoživotní scénické dílo Zbyňka Koláře představuje více než 300 realizovaných návrhů, z toho přes 100 výprav jen pro Divadlo na Vinohradech. Kromě své domovské scény hostoval takřka na všech českých divadelních scénách, od začátku 60. let spolupracoval i s Národním divadlem, a to jak na činoherních, tak i na operních inscenacích. Kromě nich realizoval dalších více než 80 návrhů v zahraničí, v Moskvě, Havaně, Berlíně, Hamburku, Mnichově, Vídni, Londýně, Bruselu, Curychu či Basileji.
Byl držitelem důležitých ocenění – v roce 1967 získal státní vyznamenání Za vynikající práci a cenu na Moskevském divadelním jaru, o tři roky později byl ve Vídni oceněn divadelní cenou Josefa Kainze a v roce 1971 získal v Belgii Cenu Hermana Teirlincka. Vystavoval na Biennale v Sao Paulu a opakovaně na Pražském Quadriennale, kde byl v roce 1983 oceněn za své scénické návrhy Stříbrnou medailí. Účastnil se také I. národní přehlídky prací českých scénografů v roce 1977 v Opavě. Zbyněk Kolář se stal jedním z nejžádanějších a nejvytíženějších jevištních výtvarníků své doby. Rád pracoval s minimem popisných scénických prostředků, využíval projekcí, prostor modeloval světlem, kterým v temném prostoru vykrajoval znak, nabývající v souvislosti s divadelním textem naléhavého významu a dramatičnosti. Teoretička scénografie Věra Ptáčková ve své knize Česká scénografie XX. století poznamenala: „Přitahován spíše tragickými než komickými polohami nahlíží dramatičnost situace v kontrastu a v napětí prvků. Symbol je Kolářovi nikoli jmenovatelem apelativnosti nebo čitelnosti, jako spíše fatálním významem i tajemným spojením mezi symbolizujícím a symbolizovaným.“
Umělecký i osobní život Zbyňka Koláře se uzavřel v Praze 14. listopadu 2013 ve věku osmdesáti sedmi let.
Autorka byla dramaturgyní DnV v letech 1993–2006.
