Vinohradský orchestr, 70. léta.
Vinohradský divadelní orchestr vznikl v roce 1907 a do roku 1919 byl významnou součástí vinohradské scény. Důležitou roli měl i v moderní historii divadla… Na to, „jak se žilo vinohradským hudebníkům“, vzpomíná Alois Kubánek, který byl členem vinohradského orchestru od začátku 60. let až do roku 2004.
V nově ustaveném a omlazeném orchestru vládla mezi členy pospolitost, hudebníci – většinou třicátníci, vrstevníci a spolužáci z konzervatoře, spolu trávili hodně času, sedávali a klábosili v ladírně, jezdili společně na hory a přátele měli také na jevišti a v šatnách mezi kolegy z hereckého stavu. Pravidelný režim divadelní práce v sobě zahrnoval i díl volného času: zkoušelo se od 10 do 14 hodin, a protože zkoušky nebyly na programu každý den, mohli členové orchestru účinkovat i v jiných hudebních seskupeních. Alois Kubánek potvrzuje, že sám založil asi desetičlenný orchestr, který pod názvem Taneční orchestr Divadla na Vinohradech hrával v průběhu roku na bálech nebo na oslavách MDŽ. S Kubánkovým dechovým triem, které účinkovalo na vernisážích, jako recitátoři často vystupovali vinohradští herci Gabriela Vránová a Milan Klásek. V Divadle na Vinohradech vznikl v té době i soubor Sonatori di Praga, ve složení basklarinet, flétna, bicí a klavír. Jeho členové hráli moderní hudbu výhradně od českých autorů, koncertovali a nahrávali v cizině. Další členové vinohradského orchestru učili v hudebních školách, někteří se později stali předními členy velkých hudebních těles.
Vinohradští muzikanti také spolupracovali s tehdejší Československou televizí, vedoucí divadelního orchestru Ladislav Simon totiž komponoval hudební doprovod pro pohádky a dětské pořady, které v televizi režírovala jeho žena Svatava Simonová. Byl tak zručným skladatelem, že hudbu dokázal složit i v pauzách při večerním představení a hned ráno ji vinohradský orchestr nahrál v některém z televizních nahrávacích studií, rozmístěných tehdy na různých místech po Praze. Další umělecké aktivity zajišťoval hudebníkům Miloslav Kučaba, jakýsi televizní agent a manažer, který – když bylo potřeba nahrát hudbu pro televizní pořady – se s důvěrou obracel právě na vinohradské muzikanty. Vědělo se o nich, že jsou sehraní a zvyklí hrát z ještě „horkých“ not.
V dramatu Richard III. (1983) účinkovali členové orchestru v dobových kostýmech. (V popředí zleva V. Bičík, J. Schánilec, J. Štěpánková a M. Kopecký)A jaká byla role orchestru při divadelních představeních? Podle pamětníků záleželo na režisérovi, co do své inscenace právě potřeboval – jestli plné obsazení orchestru, pár nástrojů na jevišti, nebo jen hudbu za scénou… Při představení Čapkovy Války s mloky čítal orchestr při každém představení 19 lidí, obsazení bylo klasické taneční – 3 trumpety, 3 trombony, klarinety, saxofony, fagot, hoboj, klavír, harfa, dvoje bicí a kontrabas. V Kohoutově adaptaci Švejka hráli hudebníci oblečeni do rakouských uniforem přímo na jevišti dobové rakouské šlágry, v jiných inscenacích měli nejčastěji klasické černé šaty s motýlkem. V komedii Taková ženská na krku umístil režisér muzikanty do lóže, v Generálce Jiřího Hubače tvořily písničky Mikiho Jelínka v podání orchestru na jevišti vstupy nebo přechody mezi scénami.
V roce 1967 dostal Ladislav Simon nabídku založit v Ostravě moderní studio elektrofonické hudby, rozhodl se odejít a do divadla místo sebe přivedl mladého studenta AMU Jiřího Bělohlávka. A právě k této situaci se váže půvabná historka: Alois Kubánek vzpomíná, jak si vinohradský inspicient Karel Hovorka senior zase jednou stěžoval, koho si to Simon vybral. Takové mládě! Měl před orchestr postavit někoho zkušenějšího. Kubánek mu ale oponoval, že Jiří Bělohlávek je schopný mladý muž, který to jistě dotáhne až na šéfa České filharmonie! Oba pánové uzavřeli sázku o lahev dobré whisky. „Od začátku jsem věřil, že to Bělohlávek dokáže,“ směje se i po letech tehdejší vizionář, „byl to energický mladý muž, který už jako student své věci rozuměl.“ Bohužel, Karel Hovorka, skvělý vinohradský inspicient, se Jiřího Bělohlávka v čele České filharmonie už nedožil. Jiří Bělohlávek zůstal v Divadle na Vinohradech tři sezony (1970–1972), byl mj. také autorem hudby ke Goldoniho komedii Starý bručoun Todero, ale později přijal nabídku stát se dirigentem Státní filharmonie Brno a vedení orchestru se ujal Petr Růžička, který do Prahy přišel z českobudějovického divadla.
V roce 1988 v čele vinohradské scény stanul divadelní režisér František Laurin a šéfem – už jen komorního, sedmičlenného – divadelního orchestru se stal profesor Pražské konzervatoře Milan Jíra, pohotový klavírista, který např. po léta doprovází a dramaturgicky připravuje pořady z cyklu „Šanson – věc veřejná“ (z vinohradských herců se zde představili mj. Jiřina Jirásková, Ilja Racek nebo Libuše Švormová). Posledních sedm hudebníků se s Divadlem na Vinohradech rozloučilo v roce 2004, kdy byl orchestr rozpuštěn krátce po nástupu nového uměleckého šéfa Martina Stropnického.
