Večer co večer září Vinohradské divadlo vstříc chrámu sv. Ludmily. Večer co večer vůně vyžehlených košil z pootevřeného okna šatny zastaví chodce spěchajícího boční ulicí. Večer co večer se hloučky diváků potkávají před fotografiemi z inscenací na repertoáru… A přece jako by s každou premiérou bylo křišťálové světlo ještě slavnostnější, šepot v zákulisí sevřenější a nervozita herců patrnější. A co teprve, když se Divadlu na Vinohradech na jeviště po letech vrací Karel Čapek, jeho autor, dramaturg a režisér! Premiéra Čapkova Loupežníka byla lidem divadelním v pátek 6. očekávána s napětím. Jestli to dopadne aspoň jako včera na generální zkoušce? Jestli se něco z techniky nezadrhne? A jestli ten dramatický souboj o lásku a její všelijaké podoby najde ještě ohlas v publiku?
„Jsou lidé,“ píše Karel Čapek v eseji Jak se co dělá, „kteří chodí jen na premiéry. Chodí tam pást se rozkošnicky na trémě herců, na mukách autora a agónii režiséra; přicházejí, aby se krvelačně pokochali strašlivou situací na jevišti, kde každou vteřinou může něco selhat, něco se zmotat a všecko se pokazit. Na premiéry se chodí, jako se chodívalo ve starém Římě do arén na mučení křesťanů a zápasy šelem. Je to divý požitek z trýzně a rozčilení obětovaných.“ Ale nebýt premiéry, nemohly by noviny na druhý den vydat zprávu o tom, že: už druhou velkou roli na vinohradské scéně svěřila dramaturgie mladé sl. Rojkové, Loupežník p. Holého hledá svou cestu k následování slavných předchůdců, a přece musí býti sám sebou a současníkem dnešních Loupežníků v hledišti. Píše se o tom, jak obecenstvo vedlo herce v družné atmosféře za ruku až k ovacím v samotném závěru, a jistě i p. Kepka, jehož jsme po dlouhé době a ve zdraví opět s radostí na jevišti shledali, i pí Maciuchová, v jejíž – a ještě tak absolutní – návrat na vinohradské jeviště nám už ani doufati nebylo, cenili si potlesku na otevřené scéně. Věřme, že reakcí premiérového publika budou následovat diváci v dalších večerech Loupežníkových. Vždyť sledujeme komediální příběh, který každému cosi z vlastního života připomíná. Ať se přihlásí ten, kterému profesorův věk doráží, a přece na buřičské myšlenky občas nevzpomene.
–red–
Reprízy uvádíme: 14. 2. / 19. 2. / 25. 2. / 7. 3. / 30. 3. / 18. 4. / 28. 4.
