Dobře si pamatuji jeho rozvážnou chůzi. Ztěžka, s ustaraným výrazem kráčel chodbou Vinohradského divadla v baloňáku, s bekovkou na hlavě, v ruce pohupoval neodmyslitelnou aktovkou. Vždy galantní, jako ze starého světa. V tom někdy až příliš emotivním divadelním prostředí působil skoro nepatřičně. Jenomže Jan Teplý klamal tělem. Byl narozený ve znamení Lva a jako Lev uměl svůj zdánlivý klid a nezájem i shovívavý nadhled proměnit v energii, se kterou se zakousl stejně poctivě a profesionálně do své role jako do záležitostí spojených s agendou Herecké asociace.
V roce 1991 stál u jejího zrodu a díky svým diplomatickým a organizačním schopnostem, důslednosti a přirozené autoritě pomohl vybudovat uznávanou profesní organizaci, zastřešující celou hereckou branži. Stál v jejím čele čtrnáct let a byl také v roce 1993 u vzniku Cen Thálie, udělovaných hercům, zpěvákům a tanečníkům za mimořádné jevištní výkony. Nejenže tím asociace divadelní umělce výrazně zpopularizovala, ale získala tak mediální platformu pro jejich společenské a profesní ohodnocení. Umím si už dnes představit, jak nevděčná „úředničina“ to často byla, ale také důkaz, jak neokázale a cíleně sloužil Jan Teplý divadlu.
Narodil se 30. července 1931 v Praze. Vyrůstal u prarodičů ve staroměstské Týnské uličce a vyučil se hodinářem u Stránského na Strossmayerově náměstí. Víc ho ale lákalo herectví. Jako kluk často chodil do blízkého Stavovského divadla a začal navštěvovat soukromou hereckou školu Rudolfa Kopeckého. Profesionální dráhu zahájil v osmnácti letech. Po dvouletém angažmá v Táboře vystřídal ještě oblastní scény v Mostě, Jihlavě, Varnsdorfu a Liberci, kde dostal jedinečnou příležitost „vyhrát se“ a připravit se pro své budoucí angažmá v Praze. Nabídka přišla začátkem 60. let z Divadla Jiřího Wolkera a o pár let později z Divadla
S. K. Neumanna v Libni, kde zažil svá nejšťastnější divadelní léta. Různorodé a psychologicky bohaté postavy vytvářel střídmými výrazovými prostředky s příchutí sarkasmu a ironie. Byl žádán a obsazován v divadle, ve filmu, v televizi i v rozhlase, vytvořil přes stovku rolí, i když měl většinou „štěstí“ na vedlejší a nesympatické postavy, často poplatné době. Po přínosném libeňském období následovalo pro Jana Teplého krátké angažmá v Městských divadlech pražských a od roku 1990 do roku 2004 Divadlo na Vinohradech. Mělo se stát vrcholem kariéry. Jiřina Jirásková angažovala Jana Teplého jako zralého herce, charakteristického neokázalým projevem, výraznou tváří i hlasem. Bohužel po skvělé libeňské éře se mu na prknech Vinohradského divadla nedostalo tolika výrazných příležitostí, jaké by si byl přál a zasloužil. Nepatřil k hercům, na kterých se „staví repertoár“. Přesto z jeho vinohradského období zůstávají v paměti postavy pana Varlina z Feydeauovy komedie Dáma od Maxima, pana Hnípala z frašky Johanna Nepomuka Nestroye Dům čtyř letor, Belzebuba v Hrátkách s čertem nebo Sofokla v Trojhvězdí, sofistikovaných apokryfech Oldřicha Daňka. A pak pro mě nezapomenutelný generál Benjamin Griggs z inscenace Petra Kracika Podzimní zahrada. Generálovo nevydařené a směšné manželství mohlo skončit v odevzdanosti a rezignaci nad zpackaným životem, ale Teplého Griggs se nevzdal, přesvědčivě věcně, s vědomím a pochopením lidských pošetilostí i slabostí se rozhodne udržet si svoji lidskou důstojnost. Jejich závěrečný dialog s Petrem Kostkou jsem si málokdy nechala ujít.
Jistě i pro nedostatek výrazných příležitostí přijal Jan Teplý hned zkraje nového vinohradského angažmá nabídku režisérky Hany Ižófové nastudovat společně se Simonou Stašovou komedii Neila Simona Poslední ze žhavých milenců. Inscenace měla premiéru v roce 1992 a snad nikdo z nich netušil, že se bude v pražském Divadle U hasičů a na zájezdech hrát dalších patnáct let a dočká se více než pěti set repríz. Jan Teplý v ní exceloval a do konce svého života si ji užíval: „Kdybych za tu dobu, co jsem u divadla, přinesl třeba jen dvaceti lidem silný zážitek, budu spokojen. Herec nemůže brát svou profesi jako pouhé řemeslo, protože přinést někomu radost, potěšit ho, kvůli tomu stojí za to být u divadla.“
Jan Teplý zemřel po těžké nemoci v únoru 2007 ve věku nedožitých sedmdesáti šesti let. Jistě by měl radost, jak dobře kráčí v hereckých šlépějích jeho syn Jan.
Autorka pracovala jako dramaturgyně DnV v letech 1993–2006.
