Mladická komedie Loupežník, první samostatný jevištní opus Karla Čapka, je napevno svázána s Divadlem na Vinohradech, jakkoli poprvé byla uvedena činohrou pražského Národního divadla 2. března 1920. V tomto nastudování Vojty Nováka však vedle Loupežníka Rudolfa Deyla alternovala spolu s Evou Vrchlickou roli Mimi tehdy sedmnáctiletá Olga Scheinpflugová. Můžeme se právem domnívat, že Čapkův „loupežnický“ divadelní křest probudil hned dva citové vztahy, které pak spisovatele přivedly jednak do angažmá na Vinohrady, kde dvě sezony působil jako dramaturg a režisér, jednak do manželského svazku s vynikající českou herečkou a spisovatelkou Scheinpflugovou.
Olga Scheinpflugová si Mimi na zdejší scéně zahrála ve Stejskalově nastudování v roce 1928, jejím Loupežníkem byl Zdeněk Štěpánek. Stejný režisér inscenuje hru na Vinohradech i podruhé, hned po konci druhé světové války, v roce 1945, s dvojicí Jana Dítětová a Svatopluk Beneš.
Jaromír Hanzlík, Loupežník z roku 1972 (v režii Františka Štěpánka), měl hned dvě alternované Mimi – Danu Kolářovou a Hanu Maciuchovou, dnešní představitelku Fanky. A režisér Jan Novák zalternoval v roce 1988 celý pár, pánové Stropnický či Vladyka hráli se slečnami Pleštilovou či Novotnou.
LOUPEŽNÍK NENÍ JEN ZDEJŠÍM RODINNÝM STŘÍBREM,
ALE PŘÍMO JEDNÍM ZE ZÁKLADNÍCH KAMENŮ,
NA NICHŽ VINOHRADSKÉ DIVADLO STOJÍ.
Nyní se Loupežník vrací na Čapkovu mateřskou scénu popáté – v režii Tomáše Töpfera, ve výpravě Jana Duška a s hudbou Ondřeje Brouska (který si také prožil své „loupežnické“ sezony v Divadle Na Fidlovačce). Loupežníkem tentokrát bude Marek Holý (můžete ho vidět v řadě rolí současného vinohradského repertoáru) a jeho Mimi hraje mladičká Sabina Rojková (na zdejší scéně debutovala v inscenaci Poslední z Haussmanů). Je zjevné, že vinohradský divadelní dům se bez přítomnosti Loupežníka alespoň jednou za čtvrt století prostě neobejde, hra není jen zdejším rodinným stříbrem, ale přímo jedním ze základních kamenů, na nichž divadlo stojí.
Zvláštním úkazem paradoxů historické spravedlnosti je okolnost, že začátečnické dílo Loupežník se stalo v Česku nejuváděnější Čapkovou hrou.
Zralá, ideově zdánlivě mnohem zásadnější díla, jako je Bílá nemoc či Matka, zdůrazňují společenskou problematiku v modelovém řešení natolik silně, že byla uváděna zpravidla jen ve vypjatých společenských situacích. Vítězí v nich Čapek – novinář, publicista a filosof nad Čapkem dramatikem. Jinak řečeno – autor Čapek v nich chce mít pravdu, kterou dokazuje tím, jak zachází se svými postavami. V Loupežníkovi však neukázněně jako mladický lesní bůžek řádí nezvladatelný milostný cit, který si s postavami dělá, co se mu zachce, a ony se pak chovají tak, že autor Čapek má ve třetím dějství co dělat, aby je dostal pod kontrolu. A právě tato „vzpoura příběhu“, tento samostatný život látky vymykající se intelektuálovi Čapkova významu z možnosti jej ovládat a racionalizovat, dává hře silný vnitřní život. Ten je pak rozehrán na ostentativně komediálním půdorysu, hra se sice tváří jako realistická, je v ní však zřetelně cítit inspirace a esprit komedie dell’arte, jíž se ostatně Čapek spolu s bratrem Josefem zabývali i v předchozí Hře lásky osudné.
Čapek to sám poznal, když hru doprovodil v roce 1920 do světa slovy: „Z komedie mládí se stala komedie lásky; kde všichni milují, jsou všichni v právu a mají pravdu; tím ztrácí divák zasloužené potěšení, aby sympatisoval s jednou stranou proti druhé. Ale není snad dovoleno – aspoň v komedii – držet palce všem?“
Pátému vinohradskému Loupežníkovi přiřadili jsme navzdory výše uvedenému Čapkovu výroku žánrové vymezení mladická komedie. Jde v ní o zamilovanost a spontánnost jako o organický projev mladické duše, té duše geniálního autora, která dala vytrysknout této podivuhodné polopohádkové a poloskutečné hře, která končí smutným povzdechem lítosti nad ztraceným mládím. Čapek píše: „Myšlenka a první verse této hry vznikla v Paříži r. 1911; zrodila se z touhy po domově…; vyrostla vzpomínkou na mladost a svobodu, na rodný kraj a kamarády, prostě na domov. Ale nebyla jen vzpomínkou, nýbrž i loučením. Kamarádi z doby tehdejší, dosvědčte autorovi, není-li tento Loupežník aspoň trochu podobiznou vás samotných, vás, kteří jste tančili v Zátiší, sahali po každém děvčeti, utrhli každou růži a současně zvedli odboj proti stávajícímu vkusu v umění.“
Ve hře v postavě Loupežníka nakonec každý vidí kus sám sebe. Věříme, že v těch představeních Loupežníka, která přidáme k oněm několika stovkám zde již v předchozích čtyřech nastudování odehraných, i my v našich divácích probudíme jejich „loupežníky“, kteří se připomenou často starostmi zkormouceným duším a dovolí jim odejít z divadla s potěšeným nadhledem a odnést si špetku Čapkovy moudrosti i do každodenního života.
Premiéra 6. 2. 2015
