Vinohradský orchestr účinkoval
v mnoha úspěšných představeních.
V komedii Jedenácté přikázání (1981)
hráli hudebníci v dobových kostýmech.
Milí čtenáři, pokračujeme v mapování méně známých kapitol a témat zákulisí a historie Vinohradského divadla. Tentokrát se zaměříme na dnes již neexistující divadelní orchestr…
Městské divadlo na Královských Vinohradech se na podzim roku 1907 otevíralo jako vícesouborové – kromě činohry zde dostala prostor i zpěvohra (opera i opereta). Dirigent opery Ludvík Čelanský měl mj. za úkol vytvořit kvalitní orchestr a podle dobových materiálů si „… vyhlédl pro vinohradský orchestr nejlepší umělce země české, jež vůbec bylo možné získati…“. Orchestr zahájil zkoušky 27. září 1907 a v den otevření divadla (24. listopadu) s úspěchem uvedl Foersterovu Slavnostní ouverturu a Smetanovu Vltavu. Orchestr tehdy tvořilo 49 členů (mezi nimiž byla jen jediná dáma) a v přibližně stejném počtu působil až do roku 1919, kdy po sérii bouřlivých událostí definitivně odešli členové zpěvohry, orchestru, operního i baletního sboru, a Vinohradské divadlo se tak stalo výhradně činoherní scénou. Pořádaly se zde sice hudební produkce, ale jen v podání hostujících hudebních těles a sborů (např. Pěvecký sbor Smetana, Umělecká beseda, Ševčíkovo kvarteto, Pěvecké sdružení pražských učitelů…). Od roku 1922 se v soupisu členů objevuje pouze kategorie „hudba za scénou“ (obsazena jednou či dvěma osobami). Svůj vlastní šestičlenný orchestr měl podle seznamu zaměstnanců v roce 1931 pouze Městský biograf Minuta, který administrativně příslušel Vinohradskému divadlu, poté se už soupisy o orchestru a hudbě nezmiňují vůbec. V seznamu členů divadla za rok 1946 se objevuje profese správce hudebního archivu, divadlo v té době patrně využívalo převážně reprodukované hudby.
Opětovný rozkvět zažil vinohradský orchestr
v 50. letech, kdy tehdejší Divadlo československé armády patřilo do sféry ministerstva národní obrany. Živá hudba měla být působivou součástí většiny představení, kromě toho členové orchestru často jezdili spolu s herci v rámci tzv. kulturních úderek do terénu za vojenskými posádkami, mezi zemědělce atd.
V roce 1965 vyjelo Divadlo na Vinohradech na zájezd do Německa s inscenací Válka s mloky. Momentka zachycuje situaci, kdy vinohradský orchestr přímo na hranicích zahrál celníkům, muž v pozadí je Jiří Sovák.Divadelní orchestr měl v té době asi 35 členů a hráli v něm převážně někdejší absolventi vojenských hudebních škol, dirigoval ho hudební skladatel Vilém Prokop Mlejnek, který ovšem současně působil v Československém rozhlase. Tyto umělecké aktivity bylo obtížné časově skloubit, proto v roce 1962 vedení vinohradského orchestru převzal Ladislav Simon a zakrátko přišel s tím, že orchestr není pro moderní divadlo vyhovující ani obsazením nástrojů, ani z hlediska věkového složení hudebníků – většina z nich už byla v důchodovém věku. Simon navrhl novou koncepci orchestru – měl být méně početný, a hlavně složený z mladých lidí, schopných hrát i taneční hudbu a jazz. Vyhlásil konkurzy, k nimž přizval profesory konzervatoře, a dosavadní členové museli své schopnosti prezentovat před komisí. To pochopitelně vzbudilo vlnu nevole, někteří členové se přehrávek nezúčastnili vůbec, další se sice zúčastnili, ale konkurzem neprošli. Z původního orchestru přešli do nově ustaveného tělesa jen asi čtyři lidé, převážnou část míst tedy zaujali mladí hudebníci, většinou absolventi konzervatoře ve věku 25–30 let, kteří na Vinohrady vnesli novou energii i chuť hrát dobrou hudbu. Jedním z nich byl i Alois Kubánek, dnes čilý osmdesátník, který přišel do vinohradského orchestru jako devětadvacetiletý v roce 1963 a strávil tam několik desetiletí. Jak na ta léta vzpomíná?
„Zúčastnil jsem se konkurzu a byl jsem přijat, Simonovi jsem se zřejmě zdál užitečný, protože jsem hrál na dva nástroje – na fagot a na saxofon, měl jsem už i nějakou zkušenost z předchozího tříletého působení v divadle v Ústí nad Labem. V novém vinohradském orchestru byli dobří muzikanti, kteří tehdy stáli na začátku své hudební kariéry. Byli jsme téměř samí muži – měli jsme v orchestru stejně jako kdysi jen jednu kolegyni – harfenistku.
Divadelní orchestr hrál 20–25 představení v měsíci (tehdy se hrálo i v neděli odpoledne), hudební zkoušky na každé představení trvaly asi dva týdny a pak jsme hráli většinou pod jevištěm, ,v díře‘. V některých představeních používali režiséři reprodukovanou hudbu, kterou jsme nahrávali ve studiu (bylo na místě dnešní nové zkušebny), ale obecně se nahrávky v té době používaly mnohem méně než dnes.
Pořádali jsme dokonce koncerty, diváci při nich seděli na jevišti a v hledišti se postavilo pódium. Na repertoáru byly i jazzové skladby – třeba od Glenna Millera, někdy si nás chodili herci poslechnout, když jim skončila zkouška. Připravili
jsme i šansonový večer – šansony v podání paní Libuše Salabové a pánů Pellara a Mulače jsme pro potěchu publika prokládali jazzovými skladbami…“
(dokončení příště)
