V pátek 27. března večer proběhlo na malé scéně Divadla na Vinohradech slavnostní vyhlášení výsledků ankety o Cenu vinohradského diváka August. Výjimečný divadelní večer se opět nesl v komorní atmosféře. Hudbou tento svátek divadla, diváků i herců doprovodil soubor Blue Star Václava Marka. Robert Tamchyna představil jednotlivé kategorie a připomněl nejen právě probíhající Mezinárodní den divadla, ale ukázkami z textu Karla Čapka Jak se dělá divadlo také letošní výročí 125 let od narození předního dramatika, režiséra a dramaturga vinohradského divadelního domu. Stejně jako v loňském roce došlo i tentokrát na některé vtipné otázky a odpovědi z webové rubriky „Napište řediteli“. Setkání nad sklenkou vína pak nabídlo divákům příležitost k rozhovorům a osobním gratulacím. Již nyní můžete přemýšlet o tom, komu pošlete svůj hlas pro inscenace a herecké výkony v divadelní sezoně 2014/15. A kdo ví, možná váš zájem o divadelní anketu skutečně přenese udílení Augustů v březnu příštího roku přímo na jeviště Divadla na Vinohradech a oceněným tvůrcům bude právem patřit potlesk vyprodaného hlediště.
Na otázku, proč si k uvedení v Divadle na Vinohradech vybral právě Pinerovu viktoriánskou frašku, Tomáš Töpfer odpověděl: „Mám komedie moc rád. Je to neopakovatelný pohled – do hlediště, kde se lidé baví, a těší mě, když se podaří diváky rozesmát. I když se to třeba nezdá, je to nesmírně těžká disciplína.“
A co vlastně dělá režisér, když je v nesnázích? „V nesnázích může být režisér při každé zkoušce. Naštěstí se ale v Divadle na Vinohradech mohu spolehnout na skvělé a zkušené herce, kteří mě v tom nenechají.“
O své roli paní Wilberforceové ve hře Bytná na zabití Libuše Švormová mj. říká: „Konverzačka není Čechov. Líbí se mi, když věta střídá větu ve správném rytmu a situace mají svou pointu. Zároveň je to ale velmi ošidné, protože stačí jedno chybějící slovo, a všechno se vám okamžitě rozpadne. Díkybohu, paměť mi zatím slouží…
Zkoušky byly docela náročné, patnáctkrát během dne schody nahoru a dolů. A taky pan režisér Juraj Deák nám nic neodpustil...“
O práci hudebního skladatele v průběhu zkoušek Ondřej Brousek prozradil: „Nejlepší je předem si několikrát přečíst text a v klidu si promluvit s režisérem anebo si hned nad scénářem udělat poznámky. Píšu si houslové klíče na vybraná místa, a vzhledem k tomu, že mám nějaké herecké zkušenosti, tak už trochu poznám tempo situace a snažím se to načasovat přesně tak, jak to je v textu a jak to vidí režisér. V nahrávacím studiu udělám několik variant, protože je vždycky lépe nabídnout víc než míň, a je samozřejmě dobré vidět aranžovací zkoušky, abych poznal, jak se všechno proměnilo.“
O jejím herectví v roli Judy ze hry Poslední z Haussmanů napsal šéfdramaturg DnV Jan Vedral: „Daniela Kolářová přesvědčivě ztvárňuje postavu Judy – ženy, která celý život zůstala věrná svým ideálům, navzdory tomu, že pro své okolí nezřídka působila směšně. Její postoj k životu a ke světu předkládá divákům s nebývalou mírou autenticity, přičemž bravurně zvládá a střídá polohy komediální i jímavé. Bytostné přesvědčení hlavní hrdinky o správnosti její životní volby je díky hereckému výkonu Daniely Kolářové inspirativní pro diváky všech generací.“
Krátce po premiéře Pirandellovy hry Jindřich IV. se Jiří Dvořák svěřil s některými otázkami nad novou rolí: „V naší inscenaci vyprávíme o lidech a našem bláznovství. Kdo je vlastně blázen? A kdo z nás je normální? A kdo šťastnější? Od první čtené zkoušky až k premiéře jsem žil zavřený jenom ve svém vlastním světě a sám v sobě jsem si skládal všechny věty, jejich význam a smysl. Opakujete si všechno pořád dokola přes den v divadle a potom ještě jednou doma hluboko v noci a najednou přemýšlíte sám nad sebou, o tom, co jste prožil, co jste hrál a co se vás dotýká.“
Výtvarnice kostýmů Katarína Hollá při udílení ceny prozradila, že je pro ni při práci nejdůležitější inspirativní dialog – společné přemýšlení o hře s režisérem a scénografem. Pavol Andraško, několikanásobný držitel nejvýznamnějšího slovenského divadelního ocenění DOSKY, zmínil, že se spolu s režisérem rozhodli zaměnit autorem předepisované obrazy za sochy. Jak zásadní byl pro inscenaci přínos výtvarníků, vyšlo najevo i během děkovné řeči Jiřího Dvořáka, který složil osobní hold Kataríně Hollé za kostým, jejž pro jeho postavu Jindřicha IV. navrhla.
