Jiřina Švorcová jako Emilia Marty v inscenaci
Věc Makropulos, r. Zdeněk Míka, 1976
Následující řádky nejsou ani teatrologickým hodnocením tvorby významné české herečky, ani historiograficky korektním pohledem na činnost přední komunistické političky. Na obojí si ještě Jiřina Švorcová musí počkat.
V českých rodinách se vždy najdou tzv. „černé ovce“, o nichž se raději nemluví. Do této role by vinohradský ansámbl rozhodně neměl obsadit herečku, která zde hrála velké a hlavní role bez jednoho roku čtyřicet let. Dnes už nás na Vinohradech není mnoho, kdo Jiřinu osobně zažili, a ti z nás, kteří prožili schůzi souboru, po jejímž skončení se Jiřina Švorcová rozhodla odejít do penze, pociťují z té schůze dodnes pachuť i stud.
Ohledy a takt by však neměly přerůst do pokrytectví, které vždy podlamuje duchovní sílu divadelního spolku. Pokrytecký je bezesporu i útěšný pohled na sedmdesátá a osmdesátá léta minulého století, kdy veškerá – a nesporná – kolaborace Divadla na Vinohradech s věrchuškou dosazenou okupanty je zosobněna nejvýrazněji právě osobností Jiřiny Švorcové.
Po politické likvidaci režiséra a ředitele Frejky a podřízení divadla armádě se na počátku padesátých let vytvořilo jádro budoucího souboru z mladých herců, vesměs nadšených svazáků a absolventů DAMU. V padesátých letech, v době Škodova šéfování a budovatelsky militantní agitace (klíčovými inscenacemi této doby je Fadějevova Mladá garda či Kohoutova Dobrá píseň), disponuje tehdejší soubor dvěma Jiřinami – podle vzrůstu (nikoli talentu) Jiřinou „malou“ (Jiráskovou) a „velkou“ (Švorcovou). (K těm pak v 60. letech ještě přibude Jiřina třetí, Bohdalová, a tento „jiřinkový“ stav se udrží až do roku 1990.)
V šedesátých letech se začínají pod vlivem společenských změn proměňovat a diferencovat ideové pohledy této původně svazácky poměrně homogenní „mladé gardy“. Není to ovšem tak, že by J. Švorcová po srpnu 1968 změnila své původní přesvědčení – ona mu, paradoxně, přes všechny dostupné možnosti nahlédnout mladické poblouznění ve světle faktů, na rozdíl od většiny svých kolegyň a kolegů zůstala věrná. A tak rozzářená kolektivizátorská traktoristka Vlasta z filmu Cesta ke štěstí (1951) či v mokřadech na zadrátované hranici tonoucí Marie v Králi Šumavy (1959) dráždí a rozděluje normalizátory postupně zastrašovanou a korumpovanou společnost. Zúčastňuje se snahy založit Leninský svaz mládeže, po mocenském zrušení uměleckých svazů formuje jako jeho pozdější předsedkyně Svaz českých dramatických umělců. Stává se členkou ÚV KSČ a na schůzi národních a zasloužilých umělců v ND pateticky přednese demagogicky prolhaný text tzv. Anticharty, pod který se pak ovšem podepíše naprostá většina tehdy praktikujících divadelníků.
Paradoxem „velké“ Jiřiny bylo, že – na rozdíl od většiny normalizačních prospěchářů, kteří, jak říká aforista Lec: „nahrazovali nedostatek talentu nedostatkem charakteru“ – ona měla jak nesporný talent, tak vlastně pevný charakter, s nímž zůstala důsledně věrná svému třídnímu přesvědčení. Rozhodně nepřevlékala kabáty. V roce 1969 jsem viděl inscenaci Vím, že nic nevím, kde Švorcová hrála hetéru, jež odloudila Xantypě (V. Chramostová) jejího Sokrata (V. Brodský). Švorcová nastoupila do centrální uličky v hledišti (bylo to ještě před stavební úpravou DnV) se slovy: „Jsem děvka, jsem prodejná.“ Celé hlediště začalo aplaudovat. Herečka to ustála, prošla uličkou hanby a svou roli dohrála.
Samozřejmě že politické angažmá přineslo Švorcové řadu zvýhodnění, která, jak už to u lidí „nahoře“ bývá, jako zvýhodnění nevnímala. Režisér seriálu Žena za pultem J. Dudek mi přísahal, že obsazení J. Švorcové nařídil ředitel normalizační TV Zelenka na zásah „seshora“. Jako spoluautor rozhlasového seriálu Jak se máte, Vondrovi si pamatuji, jak Jiřina uzpůsobovala repliky scénářů své představě o postavě, současně se domnívám, že věděla, kolik různých zakázaných autorů seriál pod „pokrytím“ píše.
Na sklonku osmdesátých let jsme s J. Kačerem obsadili velkou i malou Jiřinu do významných rolí v Topolových Hlasech ptáků. Nebylo to taktizování, jak pomoci textu zakázaného chartisty na scénu. Byl to výraz našeho přesvědčení, že duch normalizace je porazitelný tehdy, budeme-li se chovat normálně. Talentovaný text bude hrán talentovanými herci – bez ohledu na jejich politické postoje.
Za stávkových mítinků uváděných po listopadu místo představení se Švorcová skrývala v zákulisí. Na jevišti se k dalším kolegům přidala až poté, co rezignovala na členství v ÚV KSČ. Sám jsem ji tehdy na scénu vedl a pamatuji si, jak se chvěla. Řekla publiku o důvodech své rezignace a omluvila se. V sametové atmosféře doby jí přeplněné hlediště dlouho aplaudovalo. Někteří kolegové, kterým funkcionářka Švorcová pomohla, pak chodili do zákulisí na Hlasy ptáků vyhlížet, zda ji publikum vypíská. Nevypískalo. Své dlouholeté frustrace z minulosti si tedy odreagovali na zmíněné souborové schůzi. My, tehdy mladí členové souboru, jsme těžko mohli chápat, co všechno zde našlo výraz – pokrytectví, jímž bylo vykupováno zdání soudržnosti ansámblu za normalizace, bylo příliš veliké, i když dostalo trhliny. A zalháno je zde vlastně doposud. Jiřina Švorcová dala po schůzi výpověď a roli v Hlasech ptáků za ni převzala M. Dvorská. Při vší úctě, Švorcová Melanii hrála lépe.
Za hranicemi této vzpomínky ponechme tragikomické veřejné působení J. Švorcové v důchodovém věku. A přiznejme jí, že byla výraznou a přední vinohradskou herečkou, a sobě, že jsme nejen jí, ale zejména právě sami sobě dlužni věcný pohled na její uměleckou a společenskou činnost.
