Mrożkova Láska na Krymu, dílo z roku 1993, je posledním velkým textem jednoho z velkých světových dramatiků druhé poloviny 20. století, hrou, která se ve světě dočkala desítek uvedení a řady překladů. Sławomir Mrożek, od poloviny 60. let světoběžník, emigrant zbavený polského občanství poté, co protestoval proti okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy, ji napsal po převratném roce 1989, který někteří myslitelé naivně považovali za „konec dějin“ rozděleného světa. Hru žánrově označil jako tragickou komedii.
Tragická komediálnost hry dnes, dvacet let po jejím napsání, působí s mnohem větší intenzitou. Nelze pochybovat o tom, že Mrożkova genialita se projevila velkou předvídavostí; jako onen pověstný „kanárek v dolech“ vycítil autor dříve než ostatní rozpory, s nimiž se dnes potýká evropská společnost ve vztahu k Rusku. V novinovém rozhovoru s J. Mlejnkem, překladatelem Lásky na Krymu, Mrożek vyjádřil, oč mu ve hře šlo: „Rusko jako téma ve mně zrálo dlouho předtím. A hlavním impulzem byl strach o ně. Strach o Rusko, které pro mne ztělesňuje Čechov.“
Komediálnost textu a připravované inscenace vychází z onoho středoevropského „smíchu skrze slzy“, který osvobozuje od strachu, protože to, čemu jsme schopni se zasmát, ztrácí moc nad naší duší. Slavné české inscenace Mrożkových předchozích komedií (zejména Tanga, Emigrantů, Portrétu) dokázaly, že Čechům je tento druh bolestné legrace blízký. „Smál jsem se opravdu různými způsoby, nahlas i potichu, biologicky i intelektuálně; přesto můj smích nikdy nezasáhl úplný střed. Patřím ke generaci, jejíž smích bývá vždy promíchán s ironií, s hořkostí nebo se zoufalstvím. Běžný smích, smích pro smích, srdečný, neproblematický smích se nám jeví jako cosi starosvětského a vyvolává v nás závist,“ říká dramatik.
První jednání hry se odehrává v roce 1910 a je plné odkazů na vrcholná dramata A. P. Čechova. V celé komedii ostatně nejde o nějaké přímé zobrazování „ruské reality“, ale o velmi rafinovanou, několikastupňovou hru se známými obrazy, postavami a motivy ruské literatury. Dvojitý čechovovský milostný trojúhelník (v němž se všichni vzájemně milují tím usilovněji, čím víc neopětovaně) rozvíjí Mrożek brilantně, aby zobrazil společnost čekající na jakési „lepší příští“, k jehož dosažení jí nechybí osobně probolené ideály a schopnosti, ale důvěra, sebedůvěra a odhodlání. V druhém jednání, situovaném do roku 1928, do časů Stalinovy „pětiletky ateismu“, se postavy toho svého „příštího“ dočkaly. V nových poměrech hrají nové role, touha je skrytá za předstíranou budovatelskou spokojeností, z lásky se stává jen nástroj na uspokojování potřeb. Objevují se už i „noví lidé“, které zplodily nové poměry; těm nechybí sebedůvěra a odhodlání, zato jim chybí schopnosti a jejich osobní ideály jsou zakryty skandovanými hesly. „Změnili se zdejší lidé?“ ptá se ďábel Woland v Bulgakovově veledíle Mistr a Markétka. A Bulgakov je zde Mrożkovi nejzřetelnějším zdrojem obrazů a motivů. Třetí jednání je pak situováno do počátku 90. let, do časů po rozpadu Sovětského svazu, do doby chaosu, v níž už lásku nahradil organizovaný obchod s bílým masem a kde před papundeklovou maketou pravoslavného chrámu hrdinové hry čekají na loď Leviatan, která má novodobé ku… „vyvézt“ do Ameriky. V tomto jednání Mrożek odkazuje na ruskou podobu coolness dramatu, zvanou černucha.
Centrální postavou obou milostných trojúhelníků a všech tří jednání je „podezřelá existence“ Zachedrinskij, tedy ironicky glosující intelektuál, kterého recyklace lásek v onom „krymském století“ dokonale semele. Tuto parádní hlavní roli v inscenaci Juraje Deáka vytvoří Ivan Řezáč, spolu s ním budou na Krymu milovat a míjet se M. Frösslová, P. Rychlý, L. Juřičková, V. Jílek, A. Elsnerová či A. Černá, T. Dastlík, L. Švormová, J. Maryško a další.
Premiéra 19. 12. 2014
