Věří divadlu a dramatickému textu nejen proto, že je šéfdramaturgem prestižní divadelní scény. Naopak, dramatikem a dramaturgem se Jan Vedral stal právě proto, že už odedávna věří divadlu jako spojení silného příběhu, hereckého umění a citlivého diváka. Do „vinohradské divadelní řeky“ vstoupil během života opakovaně a v jejím proudu nechal víc než desítku ze svých šedesáti let, které oslaví letos na podzim.
V Divadle na Vinohradech jste během třiceti let dramaturgem už potřetí. Proč vlastně?
Podle některých definic je inteligence schopnost neopakovat dvakrát stejnou chybu. Když se ale člověk nikoliv podruhé, ale hned potřetí vrátí na stejné místo – do dramaturgovny Divadla na Vinohradech, znamená to buď, že je naprostý idiot a recidivista, nebo že je to jeho osud. Jako přiměřeně ješitný člověk jsem pochopitelně pro ten druhý výklad. To, jak každý z nás po svém naplní předem určený osud, zveme údělem – a proto jsem asi údělným vinohradským dramaturgem.
Jaké bylo v druhé polovině osmdesátých let vaše vůbec první setkání s „Ústavem na náměstí“, jak Divadlu na Vinohradech s ironií i pýchou přezdíval režisér Jaroslav Dudek?
Jako čerstvý třicátník jsem přišel do divadelního domu přeplněného výkvětem českých herců a režisérů – často těch, kvůli kterým jsem se jako nadšený pubertální divák odhodlal „jít k divadlu“. A našel jsem dům plný únavy a skepse. Jiřina Jirásková v té době toužila po důchodovém věku, aby mohla odejít. Vlastimil Brodský poztrácel sebedůvěru nezbytnou k hereckému účinkování a vsugeroval si zdravotní potíže a později také jeviště opustil. Miloš Kopecký naopak své zdravotní problémy statečně zastíral, ale poměrně cynicky těžil ze svého výlučného hereckého postavení. Řada z těch báječných lidí jako by ztratila víru ve smysl divadla a schopnost vnitřně se k něčemu novému vzepnout.
Paradoxně se tehdy ovšem Vinohrady probudily ruku v ruce se svým publikem…
Nezapomeňte, že jsem do Divadla na Vinohradech přišel v roce 1986 a v jakémsi perestrojkovém poryvu jsme se tu zformovali jako podezřelá skupina: umělecký šéf Jan Novák, režisér Jan Kačer, probuzený Jaroslav Dudek, který místo jedné inscenace za dvě sezony začal dělat dvě za sezonu, a v dramaturgii Zuzana Sílová, Roman Císař a já. Vinohrady, jako když je živou vodou poleješ, začaly náhle dýchat sebevědoměji a využily své síly a popularity k tematizované, občanské dramaturgii, která jaksi přirozeně vyvrcholila listopadovými stávkovými mítinky. Svou televizní popularitu, získanou v často pochybných normalizačních seriálech, využila většina členů souboru ve prospěch probouzení obce ze strachu a apatie. Byla to resuscitace divadla tématem, návrat k sebevědomí 60. let. Diváci tohle všechno po letech vítali a herci, kteří ještě nezplaněli, nacházeli v divadelní práci ztracený smysl. Když si uvědomím, co nám dalo práce, aby v Česku vznikl ke sdílení a formulování názorů svobodný veřejný prostor, a jakým haraburdím, žvástem a popíkem jsme jej dokázali za čtvrtstoletí zaneřádit, je mi smutno.
A co vás tedy naplňuje vírou, že zaplněné hlediště Divadla na Vinohradech dokáže právě dnes překonat osamělost diváků a probudit jejich sounáležitost nejen úlevným smíchem?
V osmdesátých letech, když jsem divadelní rozum bral, ztotožňoval jsem se nejvíc s hnutím studiových divadel. Ale zmíněný osud zavelel: „Nepracuj pro skupinu sebepotvrzujících se zasvěcenců, ale pro obec, která je po letech totality v žalostném stavu.“ Cíl byl ovšem týž: nelhat divákům, neuklidňovat je falešnými obrazy harmonie tam, kde je skutečnost výbušně konfliktní, neodvádět pozornost od podstatných témat, nenabízet na nemoci doby placebo laskavého humoru a tzv. lidové, rozuměj lokajské moudrosti. Pokusit se poskytnout skalpel komediální analýzy a hořký lék katarze… A místem, kde se této snaze dařilo v některých obdobích skutečně výsostně, je právě Divadlo na Vinohradech.
V. Preiss (Postava zvaná Höfgen)
a E. Balzerová (Postava zvaná Lotta),Jan Vedral: Urmefisto, r. J. Kačer, 1988Platí to i dnes?
Hrát dnes divadlo, velkou činohru, kde hrdinové svádějí zápas o hodnoty, se stává odpovědným činem, protože společnost je dnes polarizovaná a vlastně ve stavu skryté občanské války. A to, co nás rozděluje, je prosazování různých tzv. hodnotových rámců. To je ovšem zároveň výsostně dramatický terén, ve kterém právě velké drama, myslím si, může splnit svou funkci: vyjádřit se k tématům, jejichž společný prožitek v hledišti bude mít očistný účinek a pomůže vnímavému divákovi proti samotě a obavám, že v dnešní společnosti je bez silných loktů a se svými morálními zásadami ztracený, sám a odepsaný.
Změnila se od vašeho prvního vinohradského angažmá „role“ dramaturga výrazně?
Dramaturgie, to je velmi nevděčná střelba na letící cíl. Dva roky základní vojenské služby jsem sloužil u protivzdušné obrany státu a vím, že když se chcete trefit do letícího letadla, nesmíte mířit do místa, kde se v okamžiku výstřelu nachází. Musíte mířit tam, kde cíl bude až v okamžiku, kdy k němu dorazí vaše střela. Pak jde o „dramaturgickou trefu“. Samozřejmě, když ve zmatené společnosti cíle létají současně všemi směry (a spousta z nich jsou marketingoví a PR asfaltoví holubi), špatně se míří a střílí se zbrkle a chaoticky. Dramaturg – vedle výběru klasických „repertoárových jistot“ – musí být stále víc soustředěným a předvídavým střelcem. A nyní, zdá se mi, v té problematice zápasu o hodnoty nacházíme cíl, který stojí za trpělivé dramaturgické zaměřování.
První premiérou nové divadelní sezony bude vaše zpracování známého „evropského“ příběhu Kašpara Hausera. Dramatikův autorský příspěvek na zmíněné dramaturgické téma?
Co už víc se dá říci o vztahu jedince a moderní lidské společnosti, než nám nabízí smysl tohoto skutečného příběhu? Kašpar H. je můj pátý dramatický text, který Divadlo na Vinohradech uvede. A doufám, že tahle „historická detektivka“ umožní to, co nabízí možnost začlenění píšícího dramaturga do organismu souboru – totiž přímé vyjádření obsahu, který chce divadlo komunikovat se svým publikem. Divadlo má totiž tu jedinečnou moc probudit v historické paralele na jevišti příběh lidí strádajících svou osamělostí, kterou dnes tak křečovitě zakrýváme tím, jak se zdánlivě ztotožňujeme s většími lidskými pospolitostmi. Všichni jsme udělali všechno pro to, aby naše nová inscenace potvrdila, že zápas o životní hodnoty nemusí být spojen pouze s moralizováním a suchopárným kázáním, ale se skutečně napínavým a v plném smyslu slova lidským příběhem.
V příštím čísle rozhovor s Pavlem Rímským
