S divadlem si začal už za 2. světové války u babičky, která byla členkou kočovné herecké společnosti, a první smlouvu podepsal ještě na DAMU řediteli Otovi Ornestovi v Městských divadlech pražských v květnu 1960. „Vidíte, jsem dítě štěstěny,“ pochvaluje si Petr Kostka, „když jsem před pěti lety ve zdraví oslavil půlstoletí na jevišti, napadlo mě, že si konečně budu užívat penze. Práci už si teď vybírám jen takovou, která se mi líbí.“ Neumím si představit, že by zůstal bez divadla. A neumím si představit divadlo bez něj. I když s jeho povahou odcházel už mnohokrát… „Výpověď jsem dával několikrát. A nikdy to nebylo jen tak naoko. Pokaždé jsem věřil, že to opravdu udělám. Naštěstí mi ji nepřijali. Angažmá jsem proto měnil jen dvakrát za život. Z Městských divadel pražských jsem šel do Národního divadla a po dvaceti letech na Vinohrady.“
Zůstala vám na začátky vaší vinohradské divadelní etapy nějaká výrazná vzpomínka?
Ano a velmi milá. Píše se rok 1994 a já přecházím z Národního divadla na Vinohrady. Dostal jsem tehdy na prázdniny videozáznamy tří hlavních rolí za odcházejícího Láďu Freje, šprtal jsem ty texty celé léto vleže pod hruškou a pak na začátku sezony jsem je po jedné orientační zkoušce s kolegy hrál. Není divu, že to skončilo horečkou, a režisér Jaroslav Dudek mi nabídl, abych si šel domů odpočinout. Ještě jsem ale nevytáhl paty z jeviště, a už jsem za sebou slyšel kolegu Jirku Plachého: „No, zas tak veliká posila do souboru ten Kostka není!“ To se mi moc líbilo. Pochopil jsem, že jsem byl přijat. Jinak by to přece nikdy nevyslovil nahlas, ale jenom by si to myslel. Vlastně mi tím dal najevo, do jak milého, zábavného a přátelského kolektivu přicházím.
Jak se to má s vašimi otázkami na režiséry v průběhu zkoušení? V hereckých šatnách se o nich vyprávějí neuvěřitelné historky…
Škoda že jsem ještě sám o sobě žádnou neslyšel. Pravda ale je, že jsem skutečně nikdy nebyl takzvaný „herec splňovatel“, jak nazýval věčně jen poslouchající a samostatně nemyslící herce ruský režisér Tovstonogov. Uznávám, že otázkami, „proč mám udělat tohle a proč tamto“, jsem některé režiséry často zneklidňoval.
A měl by se herec ptát: „Proč?“ Nebo by měl režisérovi věřit?
Samozřejmě že by se měl ptát. Je totiž ideální, dojde-li mezi hercem a režisérem k vzájemnému porozumění. Jsme přece partneři. Ne otrokář a otrok. Pokud shoda nefunguje, je lepší se rozejít. A já osobně jsem to dost často udělal. Prostě jsem roli vrátil. A věříte, že jsem toho po letech i litoval? Ne, nebyl jsem vždycky nejmoudřejší.
V Národním divadle jste spolupracoval i s takovými mistry, jako byli Miroslav Macháček nebo Jaromír Pleskot.
Tak těm dvěma jsem role opravdu nevracel. Každý byl jiný, ale oba velké umělecké osobnosti. S vděčností vzpomínám. Měli jako režiséři obrovské nároky na herce i na sebe. Pracovat pod jejich vedením nebylo lehké. Ba často až bolavé. Bolely mne jejich výtky, ale když jsem sám viděl, že u jiných mají ve svých připomínkách absolutní pravdu, přiznal jsem si, že ani u mne se nemýlí.
.
A role, na které vzpomínáte v Divadle na Vinohradech?
Rád jsem si tu zahrál například v Menzelově režii Domu čtyř letor. (Tam mně byl svěřen i „dozor nad představením“, aby herci hráli v intencích režiséra. Celé představení jsem totiž co Pan Dřímota seděl na vyvýšeném místě, textu jsem měl velmi málo, a tak jsem se jen pohodlně díval na kolegy a bavil se stejně jako diváci.) Vzácná byla práce s Ladislavem Smočkem v Poprasku na laguně nebo při Guerneyho Milostných dopisech s Janou Hlaváčovou v komorním prostoru ve zkušebně. Byl to krásný text, který mě vzal za srdce. S rozkoší jsem si užíval i účinkování ve hře Famílie a taky v adaptaci Felliniho Zkoušky orchestru v režii Martina Stropnického. Divadlo mě pořád ještě baví, ale dnes, jako penzista, pokud by se mi nabízená role nelíbila, mohu jednoduše říci: „Děkuji, ale jedu se ženou do lázní.“ A čeho si cením nejvíc, je fakt, že jsem takovou výmluvu za všechna léta, co jsem v důchodu, nemusel použít. Opravdu mám velké štěstí. Pan ředitel Tomáš Töpfer dobře ví, že i ty dědky někdo hrát musí, a dal mi teď další dvě krásné příležitosti chodit do divadla s radostí si zahrát. V Rodu Glembayů a Plačícím satyrovi.
S Krležovým Rodem Glembayů se potkáváte v životě už potřetí.
Když jsem byl ještě začínající „kandrdas“ v Městských divadlech pražských, hrál jsem nejmladšího Glembaye o dvou větách, kterého dostal dnes do začátku Ondřej Rychlý. Později jsem v Národním divadle hrál právníka Pubu a nyní jsem „vyfasoval“ jeho tatínka. V Národním to byla role Miloše Nedbala a to vám bylo… (Až si spolu budeme povídat v červnu při Večeru bez líčidel, připomeňte mi to, ať se k tomu vrátíme…) S chutí se dívám na Ondřeje Brouska, na Michala Novotného, zkrátka na to herecké mládí – mladí jsou tam vedle mě všichni – jak si vedou. Hrají pěkně.
A jaká byla vaše soukromá cesta k postavě Petra Melity ze Šrámkova Plačícího satyra?
Jako každá cesta. Dvouměsíční. Tak dlouho se obyčejně pachtíme s novým titulem. Když jsem si Šrámkovu hru napoprvé přečetl, líbila se mi a vzal jsem si k ruce i originál, protože dnes už to hrajeme s drobnými úpravami, které udělali pan dramaturg s panem režisérem. Některým změnám jsem rozuměl, některým jsem se bránil. Však jsem si do textu něco i vrátil, protože mi to pomohlo zpřesnit charakter postavy.
Mám příjemný pocit, že je vám ve Šrámkovi s jeho češtinou a v jeho příběhu dobře. Nemýlím se?
To mě moc těší. Je to asi i proto, že mně v tom Šrámkovi s jeho češtinou dobře věru je. Je to čeština básnivá, snivá, čistá, poetická. Možná pro nás dnešní uspěchané barbary archaická a nezvyklá. Ale mně je blízká. Znám ji od maminky a babičky. Těší mě, že nejste sám, kdo odcházel z Plačícího satyra s příjemným pocitem. Líbí se našemu publiku. To my herci poznáme podle srdečného, vděčného aplausu. A neptejte se mě, co je to zahrát dobře svou roli… Víte, že nevím?! Obraťte se na nějakého pyšného herce! Ze mě žádnou hereckou teorii nedostanete. Celý život hraju všechno stejně.
Ještě bych neměl zapomenout…
Prosím, pane Tamchyno, propusťte mě už. Držím se pravidla, že herec má hrát, a ne si příliš pouštět pusu na špacír.
V červnovém čísle rozhovor s Iljou Rackem
