Ještě ji vidím jako Profesorovou v Čapkově Loupežníkovi, vzpomenu si na dramatickou postavu Matky ve Frischově Andoře nebo naopak na Luizu ve Feydeauově Broukovi v hlavě a nechápu, že Eva Režnarová měla v životě i jiné plány a s herectvím dlouho jen koketovala. „Maminka sice hrála ochotnické divadlo, ale byla taky zdravotní sestrou, tak snad i proto moje plánovaná medicína…“ A přitom prý ani sama netušila, že její talent poznal už dávno v dětství klaun s rozpačitým chlapeckým úsměvem před ostravským šapitó cirkusu Jerevan.
Jak to bylo s vaším setkáním se slavným klaunem Leonidem Jengibarovem?
Jako dítě jsem milovala cirkus. Manéží, koni a klauny jsem byla úplně posedlá. Byly mi tři roky a babička mě vzala s sebou na odpolední představení. Poskakovala jsem kousek od cirkusové šatny, když přišla hubená postava v černých kalhotách a začala metat salta. Leonid Jengibarov. Smála jsem se, tleskala jsem, hráli jsme si spolu. „Až bude velká, bude herečkou,“ povídá babičce. Jenže tohle mi nikdy doma neprozradili. Maminka mi to řekla až mnohem později, teprve když jsem přišla do prvního angažmá v olomouckém divadle.
Láska k cirkusu a ke klaunům vám zůstala?
Dodnes obdivuju cirkusový svět a klaunské řemeslo a mám taky vzácnou příležitost užívat si na scéně umění Bolka Polívky. Už sedm let se vracejí Veselé paničky windsorské na Letní shakespearovské slavnosti. Simona Stašová jako paní Pažoutová, moje maličkost paní Brouzdalová a Bolek Polívka, který hraje Falstaffa. A to je pro mě vysoká škola komedie, protože Bolkův Falstaff není rozhodně klasická divadelní postava, ale pokaždé je to vlastně Falstaff z Manéže. Improvizuje s diváky, každý večer je úplně jiný. Cvičí nás to v improvizaci a pohotovosti. Musíme reagovat na ohlas diváků, vystihnout, jaká je právě nálada. Nervy dostanou zabrat.
Vaše schopnost nervově zvládnout nečekané divadelní záskoky je ostatně vyhlášená…
Poprvé jsem hrála záskok v Olomouci, hned po DAMU. Jeli jsme v zimě s kamarády do Jeseníků. V jedné ruce sjezdovky, ve druhé běžky. Najednou se z amplionu na sjezdovce ozvalo: „Prosíme, ať se Eva Režnarová okamžitě dostaví na Horskou službu!“ Volali mi z divadla, že se musím rychle vrátit, protože kolegyně onemocněla a budu hrát Cordelii v Králi Learovi. Nikdy jsem to představení neviděla, neznala jsem tehdy pořádně ani Krále Leara.
A kolik jste měla času?
Druhý den večer jsem už Cordelii hrála zpaměti! Zá-
skoky mě vůbec provázejí celým životem, protože neumím říct ne. Ze dne na den mi na Vinohradech přišla Hana v Sidonově Shapirovi. Moje tehdy osmiletá dcera hrála na klavír a učila se skladbu Bély Bartóka. Z pokoje se ozývalo: „Já se to nenaučím!“ Odpovídala jsem jí stejně: „Já se to nenaučím!“ Vtom se otevřely dveře, Terezka na mě koukala a nevěřícně kroutila hlavou: „Panebože, ty s tím naděláš. Vždyť jenom mluvíš. Co mám říkat já, která musím hrát na klavír!“ To byla věta, která mě okamžitě vrátila do reality.
Záskok v hlavní roli v Kaločově inscenaci Gazdiny roby stál i za vaším příchodem do Divadla na Vinohradech?
S Evou krajčířkou a režisérem Zdeňkem Kaločem jsme měli v Ostravě před premiérou, když na Vinohradech potřebovali ve stejné inscenaci odehrát jednu reprízu. Jenže tady bylo to na scéně všechno zrcadlově otočené, a tak jsme téměř do začátku zkoušeli na jevišti se Svaťou Skopalem pořád dokola levá, pravá. Měli jsme to každý v hlavě opačně. Do toho tam vběhla paní ředitelka Jiřina Jirásková s obrovskou kyticí: „Já bych vám chtěla poděkovat.“ A Svaťa Skopal zařval: „Proboha, ještě ne!“
Skutečně podařený vstup do nového angažmá!
Pozvání do Divadla na Vinohradech přišlo až později. Ale na Ostravu dodnes ráda vzpomínám. Hrála jsem tam například Markétu ve Faustovi, Natašu ve Vojně a míru. V Praze jsem začínala v Nestroyově Domu čtyř letor a hned potom přišla Lavinie z O’Neillovy hry Smutek sluší Elektře. Tříhodinové představení a dlouhé monology s obrovským vnitřním napětím. Asi jedna z největších rolí, jakou jsem kdy u divadla dostala. Navíc vedle Petra Kostky a Jany Hlaváčové.
Vzpomněla jste si na její připomínky, když byla ještě vaší profesorkou na DAMU?
Jana Hlaváčová mi úžasně poradila i s Lavinií v Elektře. Přišla a dala mi do rukou kaštany. A najednou jsem s kaštany v dlaních dostala napětí do celého těla. Mělo to právě tu potřebnou energii a sílu. Stát na forbíně, nehýbat se a říkat monology je velmi těžké a bylo neuvěřitelné, jak mi tenhle nápad pomohl. Později už jsem kaštany nepotřebovala, ale stejně jsem si je na jeviště občas vzala. Jen tak. A působily blahodárně.
Vaší dceři bude letos už pětadvacet let, prolíná se její svět vašima očima s vaší Profesorovou a Mimi v Loupežníkovi?
Obsazení do role Profesorové v Čapkově komedii mě hodně překvapilo. Myslím si, že jsem mnohem temperamentnější, a musela jsem se při zkouškách vcítit do pocitů submisivní dámy, která jistě miluje svoji rodinu, muže a dítě, ale přitom nemá odvahu vyslovit vlastní názor a vlastně až přes dramatické události kolem Mimi a Loupežníka si uvědomí i svoje velké téma ztracené lásky.
Samozřejmě že je to role, o které přemýšlíte, neopouští vás a vtáhnete si ji do života. Takové mám ráda. Postavy, které se vás dotknou nebo vás osloví velmi osobně.
Čím je pro vás, především divadelní herečku, divadlo i po letech na jevišti?
Stále je to pro mě ten pevný základ, kde se člověk vyučil profesi. Divadlo je grunt. Říká se: Lékař léčí tělo, herec léčí duši. Na jevišti to – díky vzájemnému kontaktu herců a publika – platí stoprocentně. Slyšela jsem už několikrát jako poděkování, že moje role někomu pomohla v těžké chvíli nebo že jsme někoho rozesmáli a vrátili mu dobrou náladu. A to je pro mě důkaz, že to, co děláme jako augusti každý večer, má přece jen nějaký smysl.
květnovém čísle rozhovor s Petrem Kostkou
