​

​

1. září 2012 byl do funkce ředitele Divadla na Vinohradech uveden Tomáš Töpfer. Krátce poté vznikl i tento rozhovor.

 

Pamatujete si, kdy vás poprvé napadlo, že z DnV odejdete na Fidlovačku a naopak? Co nakonec rozhodlo o tom, že se vrátíte?

 

Divadlo na Fidlovačce jsme chtěli zachránit nejdřív jen tak, aby nezmizelo z mapy světa, ale když se začalo stavět a vznikalo nám znovu pod rukama, napadlo mě, že tu možná skutečně začíná nový příběh v mém divadelním životě.

A cesta zpátky na Vinohrady? Zřejmě to přišlo i s věkem a zkušenostmi, ale uvědomil jsem si, že stále častěji, a někdy i proti duchu Fidlovačky, přemýšlím jako ředitel a dramaturg velkého městského činoherního divadla. A to nebylo dobře. Jak opakovaně říkám, divadla i státy se udržují těmi ideály, kterými vznikly. Zatímco Fidlovačka byla symbolem lidového předměstského divadla na periferii, Divadlo na Vinohradech vzniklo jako druhý velký chrám českého divadelního umění. A genius loci je tu velmi silný. „Ten dům nekompromisně žádá od každého, kdo vstoupí na jeviště, kromě talentu i základní vklad lidské noblesy. Conditio sine qua non – podmínku, bez níž prostě nelze,“ řekl do publika režisér Jaroslav Dudek u příležitosti devadesátého výročí vinohradské scény.

 

Z Divadla na Vinohradech jste odešel v roce 1998, do jakého divadla nyní po čtrnácti letech přicházíte?

 

Mám stejný pocit, jako když po letech přijdete do krásného sadu, o který se zahradník už dlouho nestará. Je to nádherný pozemek, ale celá zahrada je zanedbaná. Vinohrady se podle mě už tehdy, když jsem odcházel, dostaly na takovou zvláštní výhybku a začaly se vzdalovat stylu měšťanského, velkého a výpravného divadla.

 

​"Nejhorší je, když divadlo nemá svůj profil a režiséra s jasným názorem."

 

Jedna anekdota vypráví o tom, jak se v Anglii turista zeptal zahradníka za plotem honosné vily: Jak to, že máte takový trávník? Je to velmi jednoduché, odpovídá zahradník, stačí ho jen založit a potom každé dva dny stříhat a každé tři dny kropit. A turista na to: Ale to já přece dělám taky, a takový trávník jako vy nemám. A zahradník se usměje: Když to budete dělat tři sta let, tak ho budete mít.

 U divadla samozřejmě nejde o tři sta let, ale je to sedmiletá, možná desetiletá etapa.

 

Divák vinohradského divadla by ale plánované změny měl poznat jistě dřív než za sedm let.

 

Samozřejmě, pozorný divák brzy pozná, co je naše inscenace a co jsme ještě zdědili. I proto je uměleckým šéfem DnV režisér Juraj Deák. Jako ředitel divadla po čtrnácti letech praxe totiž dobře vím, že styl a poetiku divadla vytváří režisér, který v divadle (a s divadlem a souborem) žije. Nejhorší je, když divadlo nemá svůj profil a svého režiséra s jasným názorem. Divadlo musí mít stylotvorného režiséra a silný herecký soubor. Na Vinohradech to ostatně bývalo dobrým zvykem.

 

Vracíte se tedy k zásadám, které v moderní historii DnV patří především ke jménům ředitele Františka Pavlíčka a dramaturgyně Heleny Šimáčkové?

 

Ano, oba dokázali postavit soubor tak, že i malé role hráli velcí herci. Opřeli se o divadelní soubor a jako dobrý šachista poznali, kdo má schopnosti dámy, krále, střelce nebo pěšce. A každý z herců věděl, co se hraje v letošní sezoně a s čím se pro něj počítá za rok. A to je důležitější než nadšení mladých dramaturgů, kteří především myslí na to, jak budou interpretovat dílo, jak se budou lišit od svých předchůdců, nad čím budou žasnout kritici, ale je jim celkem jedno, kdo to bude hrát.

 Vždycky přece v českém divadle existovala jistá hierarchie, která už je dnes výrazně narušená, a to, že největší poctou pro herce bylo stát se členem Národního divadla nebo v Praze vinohradského divadla. Tyto dvě divadelní scény byly trůnem českého herectví. Kolikrát se jen stalo, že se o ty nejlepší herce Národní divadlo s vinohradským přetahovaly. Ale to je bohužel historie. A já bych si přál, aby se Divadlo na Vinohradech stalo opět divadlem s jedním z nejsilnějších hereckých souborů.

Lze vůbec pojmenovat dramaturgii a styl velké městské divadelní scény, a navíc s tak bohatou historií?

 

A je to důležité? Shakespeare by možná řekl: „Co je po jméně? Co růží zvou, i zváno jinak vonělo by stejně.“ Ano, chci, abychom na Vinohradech hráli moderní divadlo, ale to není totéž jako experiment za každou cenu nebo velmi efektní, ovšem prázdná inscenace bez obsahu. Divadlo nesmí být spekulace. Je to jako v politice. Pokud mám co říct, vždycky se najde někdo, kdo mě bude poslouchat. Můžu sice říkat jenom to, co lidi chtějí slyšet, ale taky můžu a chci říkat to, co si myslím a za čím si stojím, ale je třeba hledat způsob, jak to udělat, aby mi lidé naslouchali.

 

A jak to tedy zkusíte v Divadle na Vinohradech?

 

Doufám, že jsem jako ředitel na Vinohradech dostal důvěru právě proto, že se o mně ví, jaké divadlo mám rád, a že se takový styl na Vinohradech očekává. Uznávám, že divadlo je krásné a pestré v tom, že ho každý dělá jinak a samozřejmě to své považuje za nejlepší. Ale k tomu, aby divák pochopil, že hra je současná, že problémy, lásky, zrady a lsti nebo lži a podvody jsou aktuální problém, tak přece kvůli tomu nemusíme historickou hru oblékat do současných šatů. To vydrží prvních deset minut, a co pak? To je tak laciná aktualizace! A mě to prostě nebaví. A jestli to baví někoho jiného, ať to dělá, ale na Vinohradech se na diváky vytahovat nebudeme.

 Mám rád divadlo, které je pro diváky podívaná a vypráví velké a silné příběhy na velkém jevišti. A přesně takové chceme na Vinohradech dělat.