Josef Wenig – scéna, W. Shakespeare: Večer tříkrálový,režie Jaroslav Kvapil, 1922
Cesta na umělecký vrchol začala za působení Karla Hugo Hilara. Do té doby se divadlo repertoárem i inscenačním stylem orientovalo hlavně na měšťanské publikum a druhému vinohradskému řediteli Štechovi se během několika let podařilo divadlo, zdeptané stávkou v roce 1908, ekonomicky stabilizovat. I když se vinohradský umělecký soubor rozvíjel a divadlo uvádělo i zajímavé tituly, zůstávalo stranou nových tendencí, které se v té době začaly projevovat v evropském divadle a u nás v Národním divadle, kde v letech 1900–1918 působil zakladatel moderní české režie, dramatik a režisér Jaroslav Kvapil.
„Velké dějiny“ bývají občas kruté a jednotlivcům přinášejí mnoho hořkosti – ředitel Václav Štech byl v roce 1913 nepěknou intrikou své funkce zbaven, tento lidsky bolestný odchod ovšem po stránce umělecké divadlu prospěl. Nový ředitel, zkušený právník dr. František Fuksa, svěřil umělecké vedení divadla zmíněnému Hilarovi a dal mu prostor k uměleckým experimentům. Hilar byl prudký ambiciózní mladík s problematickými osobními vlastnostmi, vlivnými přímluvci – a s výrazným uměleckým talentem. Do Městského divadla nastoupil v roce 1910 jako tajemník, stal se lektorem a jeho ambice a schopnosti ho postupně vynesly až na pozici uměleckého šéfa a místoředitele. Václav Štech od začátku považoval Hilara za nespolehlivého (K. H. Hilar se nechal přejmenovat – původně se jmenoval Bakule – a za pomoc při změně jména např. slíbil vlivné osobě na místodržitelství, že o ní napíše knihu, avšak jakmile byla věc vyřízena, ze závazku se „vyzul“. Podle V. Štecha také dával číst hry a psát na ně posudky – což byla jeho povinnost – úřednici z divadelní kanceláře, na základě jejího posudku divadlo zakoupilo licenci na nevhodnou hru atd. …)
Václav Štech ve svých pamětech vzpomínal na různé intriky a bizarní situace, jejichž cílem bylo uvolnit prostor pro nástup Hilara. Na těchto plánech se prý podílela i mladá herečka Zdenka Baldová, pozdější Hilarova manželka. (V převleku za starší dámu např. ředitele Štecha oslovila večer na opuštěné ulici a zasypala ho informacemi o dění na vinohradské radnici, jindy mu s jistým úmyslem tvrdila, že je vlastně italská hraběnka a brzy získá velké majetky, atd.)
Karel Hugo Hilar Režisér K. H. Hilar vytoužený vliv a prostor v divadle skutečně získal a plně ho využil – během několika let dokázal z měšťanského divadla vytvořit respektovaný umělecký dům s výborným hereckým souborem a zajímavým repertoárem, v němž se přímo odrážely bouřlivé společenské a sociální změny. Změnil se i způsob inscenování, zmizelo psychologické divadlo s dlouhými pauzami, v nichž herec vyjadřoval své duševní stavy – na to neměl divák trpělivost, když se kolem něj řítily válečné události a dějinné zvraty. Hilar se obklopil velkými herci (Vydra, Zakopal, Karen, Vávra, Tuma, Iblová a další), chtěl, aby vyjadřovali „přímý život“ – vášeň v myšlenkách měla být symbolizována prudkým, až extatickým fyzickým projevem. Vyžadoval po hercích přesnost a kázeň, s níž měli plnit jeho režijní představy. Někteří ho zbožňovali, jiní nenáviděli, jeden z významných herců dokonce vážně pochyboval o jeho příčetnosti.
Na vinohradském jevišti se však odehrávalo cosi nového a důležitého a Městské divadlo se stalo postupně nejen nejsilnější pražskou činoherní scénou, ale svou repertoárovou a režijní progresivností se ocitlo v první linii moderního divadla. Na Vinohradech se spoluvytvářela část moderní evropské i světové divadelní historie a Hilarův přínos uznávali i jeho odpůrci a kritici.
Na vrcholu úspěchu odchází Hilar v lednu 1921 do Národního divadla, které prožívalo po odchodu Jaroslava Kvapila krizi. A na „opuštěný“ post šéfa vinohradské činohry v září téhož roku přichází právě – kultivovaný padesátník – Jaroslav Kvapil. K divadlu se vracel po tříleté pauze, kdy působil jako sekční šéf na ministerstvu osvěty.
Hilar chtěl vést Národní divadlo jako sebevědomou scénu, která bude svými uměleckými výboji ovlivňovat společenský i politický život, což ovšem vzbudilo velkou nevoli a odpor. Kvapil naopak přišel na Vinohrady s představou divadla přinášejícího divákům největší hodnoty české a světové klasiky i moderní tvorby. Uvedl velkolepý shakespearovský cyklus (11 her), ale také Molièra, Ibsena, Šrámka, Langera, Verhaerena a další autory. Díky dramaturgovi K. Čapkovi se ve hrách nových dramatiků (Strindberg, Shaw, Pirandello, Werfel…) odráželo i aktuální poválečné dění. Na vinohradském jevišti se spojovaly dvě linie. Kvapil chtěl prostřednictvím divadla přispívat k procesu společenské a kulturní konsolidace počátku 20. let, vyhýbal se experimentům a snažil se na jevišti zobrazit vnitřní život postav. Důležité podněty přinášel v tomto období svými režiemi
K. Čapek a do souboru přišli výrazní herci (Pačová, Scheinpflugová, Štěpánek, Haas, Smolík, Vydra ml.), kteří režisérům umožňovali objevovat nové formy.
Hilarovi se v Národním nedařilo, zato Jaroslav Kvapil předal Vinohradskému divadlu to nejlepší, co v té době předat mohl. Oba tvůrci i jejich spolupracovníci tak definitivně posunuli vinohradskou scénu do první linie divadelního umění v Čechách a na Moravě a toto místo si Vinohradské divadlo dokázalo udržet i do budoucna.