Víc než šedesát let uplynulo od chvíle, kdy režisér Jiří Frejka, ředitel Divadla na Vinohradech, nabídl ruku Jiřině Jiráskové. Přivedl ji do rozpaků, protože mladá studentka DAMU hned nepochopila, že jí nabízí angažmá. A netušila, že na Vinohradech podepíše smlouvu na celý svůj další umělecký život.

Co se vám vybaví jako nejstarší vzpomínka, která patří Divadlu na Vinohradech?

Můj první a nejsilnější zážitek, to je chvíle, když jsem tu po válce viděl a hru Franze Werfela Jacobowski a plukovník s Bedřichem Vrbským a Jaroslavem Marvanem v hlavních rolích. Vynikající režie Jaromíra Pleskota. Taky jsem po tom titulu okamžitě sáhla, když jsem byla v divadle ředitelkou.

Změnil se tehdy váš pohled na vinohradské divadlo? Vnímá ředitelka skoro osm set míst v hledišti jinak než herečka?

Myslím, že ne. Vinohrady jsem během let poznala velmi dobře a vím, že divadlo, které má zlaté andělíčky na portálech, už přece jen touto výzdobou něco říká. Na vinohradské jeviště patří velké lidské osudy, musíme respektovat, že diváky vždy lákal příběh, který do jejich života může tak či onak zasáhnout. Pro mě jako ředitelku bylo zavazující hlavně to, že jsem pamatovala slavná léta Frejkova a Pavlíčkova, ředitelů, kteří měli plné hlediště a vynikající ansámbl. A navíc oba měli to, co je důležité pro každého šéfa – totiž zodpovědnost ke všem členům hereckého souboru. Mysleli na nás v repertoáru a často s úkoly, na které bychom si bez jejich důvěry vůbec netroufli. Věřil byste, že jsem kvůli divadlu na začátku šedesátých let odmítla i cestu s filmaři do Indie?

Kdo vás přemluvil?

Režisér Luboš Pistorius, velmi inteligentní, velmi vzdělaný a velmi přemýšlivý pán. Paradoxně mi právě on původně slíbil, že mohu na měsíc z divadla zmizet. Měla jsem už za sebou všechna očkování, připravený pas, a pár dní před odjezdem jsem na vrátnici potkala Pistoria s Ludvíkem Aškenazym a že prý mají pro mě hlavní roli v nové komedii C. k. státní ženich. Co jsem měla dělat? Divadlo samozřejmě zvítězilo.

 

„Divák musí být spokojený, i když viděl jiné představení, než si vybral.“

Takové tam byly vztahy. A když potom přišel František Pavlíček, měl na čem stavět. To byl ředitel tělem i duší. Jeho krédem bylo: přijde-li divák na konkrétní titul, a z nějakého důvodu uvidí jiné představení, musí odcházet stejně spokojený, jako kdyby viděl to, co chtěl. Společně s dobrou dramaturgií je to asi jediná správná cesta pro divadlo obecně. A zejména pro tak velkou měšťanskou scénu, jakou je právě Divadlo na Vinohradech.

S ředitelem Františkem Pavlíčkem do divadla přišla i dramaturgyně Helena Šimáčková, která dnes na jiném místě vzpomíná na spolupráci s básníkem a dramatikem Františkem Hrubínem…

Ano, labutí píseň mého nejkrásnějšího období na Vinohradech. Tehdy autoři skutečně psali role pro herce. Pavel Kohout nás s Brodským od začátku viděl ve hře August August, august a František Hrubín si prý v Oldřichovi a Boženě myslel na mě, Radka Brzobohatého a Karla Högera.

 Měli jsme s Radkem na forbíně nádherný dialog. Karel Höger, můj pan profesor na DAMU, stál v portále, a já se možná i proto snažila, jak to jen šlo. Jednou mi zaklepal na šatnu: „Hrajete to krásně, chodím se na to pokaždé dívat, akorát je škoda, že vás slyším jenom já a diváci v první řadě.“ To víte, že jsem si dala příště pozor, aby mě bylo slyšet až na druhém balkoně, a když jsem pana Högera potkala před rekvizitárnou, povídá mi: „No vidíte. A taky to jde, co?“

Proč jste zůstala celý život věrna Divadlu na Vinohradech? Měla jste i jiné nabídky…

Vinohradské divadlo nemá konkurenci. Je to nejhezčí divadlo v Praze, je to nejvýše postavené divadlo v Praze. Národní je u Vltavy, Vinohrady jsou nejvýš. A vždycky to byla předsíň Národního divadla. Co já si pamatuju, tak nejlepší herci byli vždy s vinohradským divadlem nějak spojeni nebo tam vyrostli.

Říkáte, že Divadlo na Vinohradech byla předsíň Národního divadla, a nikdy jste přitom nechtěla…

Ne. Nikdy. Vůbec. To mě ani nenapadlo. Z Vinohrad bych nikdy neodešla. A dobře jsem udělala. Nakonec jako ředitelka jsem několika hercům, kteří z Národního museli odejít, nabídla angažmá. Genius loci Vinohradského divadla je nepopsatelný. Ve stáří máte někdy silnou tendenci vidět z minulosti jen to lepší, ale věřte mi, že to, co jsem poznala na Vinohradech, snad existuje v nějakých menších divadlech, ale z velkých kamenných divadel byly Vinohrady opravdu výjimkou. Kolegialita mezi herci navzájem, vztahy s technikáři a pomocným personálem… A navíc poctiví režiséři v každé době a za každého počasí.

Stále platí, že nejkrásnější si připadáte po představení v divadle, když se v šatně podíváte do zrcadla?

To máte pravdu, to jsem vždycky byla úplně jiný člověk. Ale… Podívejte se dneska, stará unavená ženská. Jenže, jak mi řekli, že po prázdninách máme „oprašovačku“ inscenace Mocná Afrodité, musela jsem zpátky. Myslíte, že bych tak pospíchala, kdybych Vinohrady neměla pod kůží?

Nevím, jak dlouho ještě na jevišti zůstanu, ale moc bych všem hercům přála, aby to bylo tak, jak jsme byli po léta zvyklí: když byl předprodej, byla fronta až na náměstí Míru. Držím palce, aby takhle oblíbené bylo Divadlo na Vinohradech právě pod vedením Tomáše Töpfera, kterému jsem ostatně už dávno prorokovala, že jednou bude na Vinohradech ředitelem. A konečně jeden z důležitých úkolů pana ředitele bude i to, aby – stejně jako kdysi – byli členy souboru muži, do kterých se ženy zamilovávají, a ženy, o které se muži perou.