Radovan Lukavský – ze zkoušky inscenace Višňový sad
Narodil se 1. listopadu 1919 v pražském Karlíně, ale dětství prožil na Vinohradech, kde si jeho otec otevřel truhlářskou dílnu. Maminka, hluboce věřící katolička, by nejraději měla ze syna kněze. Nejspíš proto navštěvoval Arcibiskupské gymnázium, odkud však po pěti letech musel odejít. (Otec, v té době bez práce, nemohl už financovat jeho studium a pobyt v internátu.) V roce 1938 po maturitě v Českém Brodě začal studovat na Filozofické fakultě UK. Tam však dlouho nepobyl, protože 17. listopadu 1939 byly všechny české vysoké školy zavřeny. To byl vlastně důvod, proč se tehdy přihlásil ke zkoušce na pražskou konzervatoř. Nastudoval si klíčový monolog Harpagona z Lakomce – a uspěl!
Abych objasnila, proč se z vysněného pedagoga stal nejdřív herec, vrátím se do léta 1937. Dějištěm je tentokrát můj rodný Kostelec nad Černými lesy, kde místní i českobrodští gymnazisté uspořádali o prázdninách tzv. Studentský večer. Tetička Anna Chytráčková ho organizovala a můj bratránek Karel s kamarádem Radovanem Lukavským se představili jako velice úspěšná herecká dvojice. (Radovan si později s místními ochotníky dokonce zahrál i Kláska v Lucerně.) Hereckou konzervatoř musel Radovan Lukavský za války opustit kvůli „totálnímu nasazení do Reichu“, odkud mu později pomohl Vlasta Burian. V srpnu 1944 se začalo zkoušet, jenže už na začátku září byla zavřena všechna česká divadla a Radovan Lukavský byl znovu „totálně nasazen“, tentokrát naštěstí v Praze. A hned jak skončila válka, pokračoval ve studiu na Univerzitě Karlově a současně i na divadelní fakultě nově založené Akademie múzických umění. Mahenův Nasreddin s Lukavským v titulní roli a v režii Jaromíra Pleskota měl triumfální červencovou premiéru v propůjčeném Divadle E. F. Buriana, odkud se na podzim 1945 přestěhoval do studentského DISKu v Karlově ulici.
U divadla prožil Radovan Lukavský podstatnou část svého života, vystřídal pouze tři herecké štace.
Městské divadlo na Královských Vinohradech (1946–1950), kam ho angažoval Jiří Frejka. Zpočátku hrál sice hodně, ale převážně menší role. Obrat k lepšímu nastal v březnu 1947, kdy měla (v Pleskotově režii) čs. premiéru Frischova Čínská zeď. Lukavský v klíčové postavě Básníka exceloval, nicméně na další významnou roli (Kulygina v Čechovových Třech sestrách) čekal téměř dva roky.
Myslím, že ten herecký půst mu tehdy vynahradilo jeho soukromí. (Byl šťastně ženatý s někdejší studentkou orientalistiky Ludmilou, která v červnu 1949 přivedla na svět syna Ondřeje.) Když se v létě 1950 Vinohradské divadlo změnilo v Divadlo čs. armády, odešel s Marvanem, Hrušínským a dalšími kolegy do Městských divadel.
Na Vinohrady se naposledy vrátil jako starý komorník Firs z Višňového sadu.
Městská divadla pražská (1950–1957) vznikla spojením Komorního divadla s Divadlem komedie, jejich ředitelem se stal Ota Ornest. V první premiéře, kterou byla Figarova svatba od Beaumarchaise, si Lukavský zahrál titulní postavu. Z pětadvaceti rolí v MDP byl jeho největším hereckým triumfem Bill Starbuck v Nashově Obchodníkovi s deštěm. To byl patrně hlavní impulz, proč mu nový šéf činohry ND Otomar Krejča nabídl angažmá.
Národní divadlo (1957–1988): Zde vytvořil celou řadu postav, z nichž připomenu alespoň tři klíčové: Hamlet (1959) vyvolal protichůdné reakce, zvláště u kritiků. Nicméně Pleskotova inscenace byla divácky úspěšná (174 repríz) a na repertoáru se udržela šest roků. Tomáš Becket (1969): V tomto Anouilhově dramatu (a v režii Václava Hudečka) se Lukavskému podařilo zobrazit Becketa v proměně od požitkáře k pokornému sluhovi Božímu. Othello (1972) – jeho partnerem v roli Jaga byl Rudolf Hrušínský. (Ten měl původně hrát Othella a Lukavský Jaga, což by možná bylo pro oba herce zajímavější.)
Divadlo na Vinohradech (1995–1998): Tam se po pětačtyřiceti letech vrátili dva bývalí členové, aby si po boku Dagmar Veškrnové pohostinsky zahráli ve Strindbergově Královně Kristině – její matku J. Adamová a jejího kancléře Lukavský. Myslím, že jeho nostalgická vzpomínka nepotřebuje komentář: „Představte si, že jsem se s Jarkou Adamovou, s níž jsme tam před nějakými padesáti lety začínali, sešel ve zkušebně. Skoro nic se tam nezměnilo.“
O deset let později se ale Radovanu Lukavskému podstatně změnil soukromý život. Na jaře 2005 zemřela jeho životní partnerka a v lednu 2007 jediný syn. Tehdy mu největší oporou byla vnučka Klára, která mj. vydala rozsáhlé Rozhovory s dědečkem (vznikly na základě mnoha hodin společných vyprávění).
Na Vinohrady se vrátil ještě jednou, aby si v Čechovově Višňovém sadu v režii Vladimíra Morávka symbolicky a dojemně zahrál starého komorníka Firse. Bohužel odehrál už jen několik představení. Zemřel 10. března 2008 ve Vinohradské nemocnici.
V závěru života převzal z rukou prezidenta Václava Havla Medaili Za zásluhy, právem mu patří Cena Thálie za celoživotní mistrovství, ale podle mne je nejvýstižnějším titulem ten, který mu přiřkli jeho kolegové: kníže českého herectví.