Titulek, který jsem zvolil k představení dramaturgického plánu Divadla na Vinohradech v nové sezoně, není možná z obchodního hlediska nejšťastnější, vystihuje však generální téma, které bychom chtěli nabídnout našim divákům ke společnému sdílení.
Vedení divadla – ředitel Töpfer, umělecký šéf Deák i já jako šéfdramaturg – se snaží vrátit Divadlo na Vinohradech divákům a současně mu vrátit status „velké činohry“. Taková činohra je divadlem své obce a snaží se s touto obcí sdílet a vyjadřovat to, co tuto obec trápí, těší, naplňuje hrdostí, ale i zklamáním. Řada děkovaček v této sezoně, kdy publikum povstalo ke „standing ovation“, dokazuje, že se snad nemýlíme, když doufáme, že inscenace zasahují diváky tím víc, čím víc se jich dotýkají, čím víc odrážejí jejich prožitek světa, že tedy divadlo nemusí být „únikem od skutečnosti“.
Divadelní hlediště je zvláštní prostor, ve kterém se z jedinců, kteří do něj přicházejí obtíženi svými každodenními všedními starostmi, stává – po dobu inscenace – společenství, jež sdílí společnou starost o hrdiny představované hry. V sakrálním prostoru hlediště se osamělí jedinci proměňují ve společnost, která má mnoho společného. To, co divácký zážitek umocňuje, je právě zjištění, že i jiní prožívají podobné emoce jako já, že se smějí stejným podnětům jako já, že se nestydí dojmout tím, co dojalo i mě. Osamělý divák zjišťuje, že se svými prožitky není sám. Přehrady mezi lidmi se provalují a obranné krunýře, za nimiž se každý schováváme, pukají. Filozof Aristoteles tomu říká katarze, je to účin sjednocení na společném prožitku, který může mít jednak tragickou, až patetickou podobu, jednak samozřejmě podobu komediální. Prožitek katarze je tím nejlepším, co může divadlo svým divákům poskytnout, a také tím, čím publikum herce odměňuje.
Doba, v níž žijeme, nám nabízí mnoho slastí ke konzumu, mnoho možností, mnoho nástrah a klade na nás velké nároky. Z nároků má většina lidí strach, obávají se nejen, že jim nedostojí, ale že ani včas neodhadnou, jak se ty nároky proměňují. Tento strach je však třeba skrývat, neboť jde proti hédonistickému duchu doby; dávat jej najevo znamená vyčlenit se a zavřít si tak mimo jiné cestu k tolik oceňované spotřebě slastí. Strach a touhy nás zavírají v osamělém individualismu, v němž každý znovunastoluje hodnoty svého života a zápasí o ně. Společenství vytvořené prožitkem katarze v divadelním hledišti může tento okruh osamělostí rozbít a poukázat k tomu, že máme – jako obec – společně sdílené hodnoty, že máme svou identitu, která nás i v turbulencích času ukotvuje.
V nové sezoně plánujeme uvést osm inscenací různých žánrů – od mistrovské situační komedie, přes dramatické podobenství, veselohru, až po psychologické drama. Všechny tyto hry mají, kromě výrazného příběhu jedinečných lidských bytostí nacházejících se v krajních situacích, také potenciál otevřít se od soukromého k obecně sdílenému.
Všech osm textů jsou výjimečně kvalitní dramatické předlohy, čtyři z nich, které v zemích svého vzniku vzbudily velkou pozornost, uvedeme v české premiéře. Jeden z autorů sezony – L. Pirandello – je nositelem Nobelovy ceny za literaturu. Hry přinášejí řadu vynikajících příležitostí pro herecký ansámbl divadla a můžete se těšit na své „staré“, ale i „nové“ a „navrátivší se“ vinohradské herce ve znamenitých rolích. K inscenacím jsme pozvali vynikající české a slovenské režiséry, kteří do divadla přivedou přední scénografy. Všechny texty jsme nechali znovu přeložit. Sezona je připravena, teď se všichni v divadle těšíme na úkoly, které přináší.
Autor je šéfdramaturg DnV.