František Langer
Charakter každého divadla, jeho význam a prestiž vytvářejí především výrazné umělecké osobnosti. V dosavadní historii Divadla na Vinohradech je takových osobností celá řada a nepochybně mezi ně patří i František Langer.
Život a dílo dramatika, prozaika, lékaře a legionáře Františka Langera přibližuje výstava ve foyeru na 1. balkoně vinohradské scény. Po mnoha letech se tak Langer symbolicky vrací do divadla, které uvedlo jeho nejvýznamnější hry.
František Langer byl s Vinohrady propojen celý život. Narodil se zde 3. března 1888 do rodiny židovského obchodníka s vínem a lihovinami. S rodiči a dvěma bratry na Vinohradech také žil a Vinohradům patří i děj některých jeho her – např. Obrácení Ferdyše Pištory se odehrávalo na dvorku jednoho z domů v rodné Karlově (dnešní Jugoslávské) ulici, Periferii umístil Langer na rozhraní Vinohrad a Vršovic atd.
Už jako gymnazista publikoval v časopisech básně a drobné prózy, jako student medicíny se v proslulých kumštýřských kavárnách, zejména ve slavné Unionce, kterou ve vzpomínkách definoval jako „nejskvělejší akademii umění a několika věd, jaká se v Praze scházela v prvním desetiletí tohoto století“, seznámil s většinou svých spisovatelských vrstevníků (bří Čapkové, Hašek, Kafka, Werfel, Šrámek a další) a také s mnoha výtvarníky a architekty (jako člen Skupiny výtvarných umělců redigoval Umělecký měsíčník). Důležité bylo především přátelství s bratry Čapky, zejména s Karlem. V knize vzpomínek Byli a bylo Langer vypravuje, jak se od Karla učil ukázněnému přístupu k psaní (Karel psal na předem připravené aršíky papíru, kdežto František si své nápady čmáral na vše, co bylo zrovna po ruce, od Karla pak přejal jeho systém a tímto způsobem napsal např. slavnou Periferii). Oba spolu často debatovali o literatuře a Langer také později patřil mezi pátečníky.
První autorský úspěch potkal mladého Františka Langera v roce 1912, kdy jeho drama Svatý Václav uvedlo Národní divadlo v hlavní roli s Eduardem Vojanem. Slibnou literární dráhu přervala 1. světová válka, Langer narukoval na frontu a od roku 1917 byl šéflékařem 1. pluku ruských legií a zúčastnil se i slavné bitvy u Zborova. Po návratu do Prahy zůstal v armádě.
Válečné vzpomínky zúročil v knihách Železný vlk a Pes druhé roty, přispíval do novin a časopisů, psal povídky pro dospělé i pro děti, ale zejména psal divadelní hry. Série úspěšných dramatických textů začíná hrou Velbloud uchem jehly (1923), kterou nejprve uvedlo Švandovo divadlo a později se prosadila i ve Vídni. V roce 1925 uvedlo Městské divadlo na Královských Vinohradech Periferii (v režii J. Kvapila a na scéně J. Čapka), hra se pak úspěšně rozletěla do světa.
Po roce 1948 nemohl publikovat,
jeho hry mizely z jeviště a jméno z učebnic literatury
„Svázal jsem se s Vinohradským divadlem, byl jsem jeho uměleckým poradcem, ale nejen proto jsem mu zadával své další hry, také proto, že mi jeho domácký duch víc vyhovoval než oficiální v Národním…,“ napsal F. Langer v knize vzpomínek Byli a bylo (nakladatelství Akropolis, 2003). Vinohradské divadlo uvedlo Langerovi postupně hry Obrácení Ferdyše Pištory, Grandhotel Nevada, Manželství s.r.o., Andělé mezi námi, Jízdní hlídka a Dvaasedmdesátka. A navíc František Langer se zapojil do uměleckého provozu Vinohradského divadla nejen jako externí poradce, ale ve třicátých letech i jako šéfdramaturg.
Po německé okupaci odešel v létě roku 1939 do ciziny, působil v československé exilové armádě, zúčastnil se bojů u Dunkerque, v Londýně byl předsedou československého PEN klubu. Za války většina jeho příbuzných zahynula v koncentračních táborech, bratr Josef spáchal před odchodem do Terezína sebevraždu a bratr Jiří, autor oceňované knihy Devět bran, onemocněl na útěku z okupovaného Československa do Palestiny a zemřel v Tel Avivu.
Po válce se Langer vrátil domů jako plukovník, v roce 1947 byl jmenován národním umělcem a povýšen na generála.
Další zvrat v dramatickém Langerově životě nastal po převratu v roce 1948 – aktivní účastník obou předchozích válek byl náhle shledán nespolehlivým, nemohl publikovat, jeho hry mizely z jevišť, jméno z učebnic literatury. Až v šedesátých letech se příležitostně něco z jeho díla objevilo, ovšem vždy pod bedlivou cenzurou. Poslední hru Bronzová rapsódie napsal František Langer v roce 1962, zemřel o tři roky později ve věku 77 let. Jeho druhá žena, Anna Ludmila, pak dlouhá léta usilovala o to, aby se na Františka a jeho dílo nezapomnělo. Teprve však po roce 1989 se Langerovy hry vrátily do divadel, jeho prózy se opět vydávají, Václav Havel udělil Langerovi Řád T. G. Masaryka in memoriam. Vznikl také Nadační fond Fr. Langera, jehož cílem je především přiblížit tohoto autora čtenářům a vrátit ho české literatuře, kam právem náleží.